Článek
Ležím na šestinedělí, malá vedle mě v té průhledné plastové postýlce a já jsem fyzicky úplně na kaši, ale v hlavě mám podivnou směs klidu a nervů. Jsem zblblá štěstím, že tu fakt leží, dýchá, občas zakňourá, ale do toho mi v hlavě pořád běží ta naše loňská krize s Honzou a ten krátkej návrat k Martinovi. Měla jsem pocit, že jsem si ty měsíce počítala snad stokrát. Na papíře to nějak vycházelo, ale stejně jsem si nikdy nebyla jistá. S Honzou jsme si nakonec řekli, že to necháme být, že tohle prostě nevyřešíme a budeme se soustředit na to, že čekáme dítě. V tu chvíli to znělo rozumně, ale tady v nemocnici, když ji mám poprvé vedle sebe, se to všechno zase ozývá, jako kdyby to jen čekalo za dveřma.
Když radost z porodu překryje stará nejistota
Dopoledne přijde Honza. Vypadá jinak než kdy jindy, celej takovej rozzářenej, ale zároveň nervózní. Klekne si k postýlce, chvilku na ni jen kouká, jako by si ověřoval, že je vážně naše, a pak ji vezme opatrně do náruče. Vidím, jak ji zkoumá – oči, pusu, nos – a já se na ně dívám oba najednou a snažím se z jeho obličeje vyčíst, co se mu honí hlavou. Nahlas jen opakuje, jak je krásná a jak se bojí, aby mu nespadla, ruce se mu trochu třesou. Chvíli si povídáme o úplných banalitách, o tom, jak spala, jestli jsem něco jedla. Domluvíme se, že odpoledne přijdou i naši a jeho rodiče. Přikývnu, usměju se, ale v tu chvíli cítím, jak se ve mně něco hne. Představa celé rodiny nad postýlkou mě najednou děsí víc, než jsem čekala.
Odpoledne se pokoj během pár minut úplně naplní. Moje máma, ségra, jeho rodiče, všichni s nějakou kytkou, bonboniérou nebo plyšákem. Všichni mluví přes sebe, snaží se být veselí, já se opírám o polštáře a připadám si, jako bych byla trochu bokem. Sklánějí se nad malou a rozjede se klasický rituál. „Nos má po tobě,“ slyším od mámy. „Pusu úplně po Honzovi,“ ozve se jeho táta. „Ty ručičky má jak děda,“ směje se jeho máma. Všichni jsou nadšení, přibližují svoje obličeje k tomu jejímu a hledají v ní kousky sebe. Já se snažím usmívat, držet se trochu zpátky a jen to tak pozoruju, jako bych sledovala vlastní život z druhý strany pokoje. Zatím je to vlastně celkem v pohodě, jen ve mně všechno napnuté na maximum, čekám, jestli se něco nestane.
Jedna věta, po které se v místnosti vypne zvuk
Pak se k ní sehne blíž ségra. Zadívá se jí do očí, chvilku mlčí a pak úplně samozřejmě vypálí: „Ty jo, ty oči jsou celý Martin.“ Řekne to tím svým tónem, jako když si jen nahlas řekne, co jí proběhlo hlavou, bez filtru. Chvilku jí ani nedochází, co právě řekla a před kým. V tu vteřinu mám pocit, jako by někdo v místnosti vypnul zvuk. Honzova máma na mě koutkem oka mrkne, ne vyloženě zle, spíš zkoumavě, ale stejně mě to bodne. Honza automaticky stáhne ruku z postýlky, jako by se lekl, že na něco sáhnul. Nikdo nic neříká. Jen malá si v klidu funí, sem tam sebou škubne, jako by se jí to vůbec netýkalo. To ticho je tak silné, že ho skoro slyším, jak hučí v uších.
Mám pocit, že se mi na chvíli zatmělo před očima, ale zároveň ve mně naskočí nějaký automat, který se snaží situaci zachránit. Začnu blekotat něco o tom, že všechny děti jsou první dny stejně podobné a že podle očí se fakt nic poznat nedá. Slyším sama sebe a přijdu si přitom strašně průhledná. Máma hned okřikne ségru, že mele blbosti, a zkusí to celé přehodit na jiné téma, začne mluvit o plenkách, kojení, o tom, jak to zvládám. Ostatní se k ní přidají, ale je vidět, že ten moment už se zpátky nevezme. Atmosféra je najednou jiná, opatrnější, jako kdyby si všichni uvědomovali, že je v místnosti něco navíc, o čem se nemluví. Návštěva se jakoby sama od sebe zkrátí. Moje máma, ségra i jeho rodiče se začnou balit, loučí se s tím, že se staví za pár dní doma. Ve vzduchu visí, že tohle si s Honzou budeme muset nějak vyříkat, až spolu zůstaneme sami, ale nikdo to nahlas neřekne.
Rozhovor, který už nešlo dál odkládat
Když jsme pak večer konečně sami, Honza si sedne ke mně na postel a chvíli jen kouká na malou. Já čekám, kdo začne. Nakonec to prolomí on. Řekne, že to, co ségra plácla, jen nahlas pojmenovalo to, co mu v hlavě strašilo od začátku těhotenství. Poprvé o tom mluvíme úplně otevřeně. Projdeme si narychlo, kdy jsme se rozešli, kdy jsme se k sobě vrátili, jak do toho zapadá Martin. Honza mi řekne, že má prostě strach, že vychovává cizí dítě a že ho to žere, i když se snažil to neřešit. Nehádat se, ale říct si to. Já mu na rovinu přiznám, že si taky nejsem stoprocentně jistá, a v tu chvíli to mezi námi stejně nějak viselo, jen to teď konečně dostalo slova. Domluvíme se, že si necháme udělat test. Ne kvůli papírům nebo kvůli tomu, aby měl „nárok“ být táta. Spíš proto, aby se tohle podezření jednou provždy utnulo a aby se dalo v tom našem novém životě vůbec fungovat.
O pár týdnů později sedíme doma v kuchyni. Malá spí v košíku vedle stolu, občas se zavrtí, ale je klid. Honza drží v ruce obálku s výsledkem a já vidím, jak ji otevírá trochu roztřesenýma rukama. Ani jeden nic neříkáme. Když zvedne oči od papíru, vidím, jak mu z obličeje spadne to dlouhé napětí, jak se mu něco uvolní v ramenou. V tu chvíli se mi chce brečet úlevou. Ne proto, že by se tím vymazal ten blbý pocit viny z té krize, to tam prostě někde je a asi ještě dlouho bude, ale aspoň víme, na čem jsme. Můžeme přestat řešit, po kom má oči, a začít řešit věci, které jsou fakt důležité. Od té doby, když někdo u návštěvy začne porovnávat, komu je podobná, radši to hned stočím na to, jestli konečně spí aspoň tři hodiny v kuse. A mám pocit, že tím chráním víc nás dva než ji.
