Článek
Seděl jsem večer doma u televize, nic moc v programu, tak jsem jen tak z nudy sáhl po tiketu, co ležel na stole. Začal jsem si kontrolovat čísla a nejdřív jsem měl pocit, že jsem se prostě přehlídl. Jedno číslo sedělo, druhé taky, u třetího jsem si říkal, že to je náhoda. Kontroloval jsem to snad pětkrát za sebou, až mi došlo, že jsem fakt trefil jackpot. Vstal jsem, začal chodit po bytě, klepaly se mi ruce a v hlavě mi běželo jediné: „Já už nikdy nemusím do práce.“ Měl jsem chuť okamžitě vzít telefon a někomu zavolat, ale jak jsem tam stál uprostřed obýváku, zjistil jsem, že vlastně vůbec nevím, komu to říct jako prvnímu.
Výhra, která víc děsila než těšila
Jak první šok trochu opadl, začal jsem víc koukat na tu částku a docházelo mi, že to není jen „velká výhra“, ale fakt nesmysl peněz. Tiket jsem strčil do zásuvky, po minutě mi to přišlo blbý, vytáhl jsem ho, dal do obálky a nakonec zamkl do skříně, jako bych doma schovával něco nelegálního. Sedl jsem si k notebooku a začal hledat, jak se taková výhra vlastně vybírá, co se musí řešit a na co si dát pozor. Všude se opakovalo jedno: nemluvte o tom moc, držte se v anonymitě, chraňte si soukromí. Ta původní euforie se mi začala míchat s nervozitou a zvláštním strachem z toho, aby se o tom nedozvěděli ti „špatní“ lidi, kteří by v tom viděli jen příležitost.
Když přišla partnerka domů, chvíli jsem přemýšlel, jestli si to ještě chvíli nenechat pro sebe, jako bych tím získal čas na rozmyšlenou. Jenže to se prostě nedalo vydržet. Vytáhl jsem tiket, ukázal jí čísla a nechal ji, ať si to projde sama. Nejdřív na to jen koukala, pak jsme oba začali skákat po obýváku a smát se, bylo to úplně mimo realitu. Po pár minutách ale přepla do praktického režimu. Začala se ptát na bezpečnost, daně, jak se to vybírá, kdo se to dozví. Bavili jsme se o rodičích, sourozencích a ona připomněla, jak rychle se v jejím rodném městě šíří jakákoli drbárna. Domluvili jsme se, že dokud nebudeme mít peníze na účtu a aspoň základní plán, neřekneme to nikomu. V ten moment mi hodně došlo, že už to není jen moje tajemství, ale naše společná věc.
V práci ticho, v hlavě ohlušující hluk
Druhý den jsem šel normálně do práce, ale byl jsem úplně mimo. Nedokázal jsem se soustředit ani na jednoduché úkoly, civěl jsem do monitoru a hlava jela pořád dokola: výhra, tiket, banka, rodiče, práce. Kolega se mě zeptal, jestli mi není špatně, že prý vypadám, jako bych nespal. Na vteřinu mi problesklo hlavou, že bych to prostě řekl, ulevil si a sdílel to s někým dalším. Pak jsem si ale představil, jak se to během týdne rozleze po celé firmě, jak se změní pohled lidí, jak za mnou začnou chodit s „nenápadnými“ poznámkami a prosbami. Jen jsem zamumlal, že mám teď toho hodně v hlavě, a v duchu si potvrdil, že v práci o tom neřeknu vůbec nikomu.
O víkendu jsme jeli k mým rodičům. U oběda se zase probíraly peníze, bráchova hypotéka, zdražování, jak je všechno drahé a jak je těžké něco našetřit. Seděl jsem tam, poslouchal to. Věděl jsem, že bych jim mohl hodně starostí ulevit, možná některé úplně smazat. Zároveň jsem měl skoro fyzický strach z toho, co by se stalo, kdyby se to u nich rozkřiklo. Několikrát jsem měl na jazyku něco jako „už se to brzy zlepší“, ale vždycky jsem to spolkl. Nakonec jsem jen řekl, že až si trochu líp vyděláme, víc pomůžeme. Domů jsem jel rozhozený, připadal jsem si trochu jako sobec, co sedí na hromadě peněz, ale zároveň jsem cítil, že kdyby to věděli hned a bez přípravy, mohlo by jim to spíš zkomplikovat život, než ho zjednodušit.
Koho zasvětit a kde se zastavit
I když jsme si s partnerkou původně řekli, že to zatím neřekneme vůbec nikomu, večer jsme si sedli ke stolu a napsali si seznam lidí, kteří by o výhře teoreticky mohli vědět. Rodiče, sourozenci, dva nejbližší kamarádi. Dost rychle nám došlo, že aspoň jednoho člověka, který se vyzná ve financích, k tomu prostě potřebujeme. U každého jsme probírali, jak by asi reagoval, jestli umí držet pusu a jestli by to dokázal bez toho, aby od nás hned něco chtěl. Nakonec nám z toho vyšel jen její brácha, který dělá ve financích a má spíš racionální přístup. Když jsme mu to řekli, nevyjel nahoru ze židle, jen si nechal vysvětlit detaily a hned začal řešit konkrétní kroky. Navrhl schůzku v bance, upozornil nás na pár věcí a řekl, ať to zatím nikomu dalšímu neříkáme. To mě dost uklidnilo, protože jsem najednou měl pocit, že nad tím máme aspoň trochu kontrolu.
Po pár týdnech jsme měli za sebou základní kroky. Vyřešenou banku, splacenou hypotéku, nějaké rezervy a hrubý plán, co dál s prací a bydlením. Ten původní strach z toho, komu to říct, se trochu zmenšil, ale zůstala ve mně velká opatrnost. Uvědomil jsem si, že jakmile jednou někomu řeknu pravdu, nejde to vzít zpátky. Ta absolutní euforie z prvního večera se změnila v něco jiného – spíš v pocit zodpovědnosti a klidu, že se nemusíme bát účtů nebo nečekaných výdajů. V hlavě to mám nastavené tak, že radši ať si lidi myslí, že jsme prostě dobře hospodařili, měli štěstí v práci nebo nějakou dobrou příležitost, než aby se z naší výhry stalo hlavní téma jejich života. S tím se mi žije překvapivě líp, než jsem si v ten první šílený večer uměl představit.
