Článek
K bydlení spolu jsme se rozhodli po dvou letech vztahu. Nepřišlo to jako nějaké velké osudové rozhodnutí, spíš to vyrostlo z úplně praktických úvah. Dva nájmy nám začaly připadat jako zbytečný luxus, když jsme tak jako tak trávili většinu času spolu. V hlavě jsem ale stejně měla svůj skrytý film: společné večeře u stolu, víkendové snídaně v posteli, večery na gauči pod dekou. Když jsme si přivezli první krabice, připadala jsem si dospělejší než předtím. Vybalovali jsme věci, pouštěli si k tomu hudbu, občas jsme se zastavili jen proto, abychom se obejmuli. Všechno mi to dávalo hrozný smysl a měla jsem pocit, že přesně tohle jsem chtěla.
Realita se ozvala docela nenápadně. Nejdřív to byla jen drobná mrzutost, když jsem po práci přišla domů a v dřezu ležely talíře „na potom“. Mně to lezlo na nervy, on naopak říkal, že to přece počká, že není důvod se honit. Jemu zas přišlo přehnané, že chci mít všechno uklizené hned a že řeším každou drobnost. Začali jsme si rýpat: že on nechává ponožky vedle koše a já zabírám celou koupelnu. Navenek to bylo skoro jako legrace, ale já už v sobě cítila, jak se pomalu napínám. Byly to maličkosti, zároveň to ale byly věci, na které jsem narážela každý den.
Když se nádobí v dřezu změní v boj o bezpečí a uznání
První opravdu velká hádka přišla kvůli nádobí po večeři. Měla jsem za sebou náročný den a fakt se mi nechtělo všechno mýt sama. Řekla jsem mu, že potřebuju, aby to udělal on, a on se chytil toho, jakým tónem to říkám. Tvrdil, že na něj mluvím „tónem mámy“, že ho peskuju. V tu chvíli se mi spustily slzy, protože mi přišlo, že vůbec nevidí, jak jsem unavená a že to není o talířích, ale o pocitu, že jsem na to sama. Během pár minut jsme přes nádobí sklouzli k tomu, kdo víc dělá v domácnosti, kdo koho bere jako samozřejmost a kdo si čeho neváží. Ten večer jsem šla spát s úplně novým pocitem – že domov, který jsme si chtěli vybudovat, najednou není bezpečné místo, ale něco, čeho se trochu bojím.
Nejtěžší pro mě bylo, že po hádce už nebylo kam „odjet domů“. Dřív jsem po konfliktu prostě sedla do tramvaje, jela k sobě, dala si dlouhou sprchu a měla čas se nadechnout. Teď jsme seděli v jednom bytě, každý v jiné místnosti, a dusili se v trapném tichu. Často jsem brečela na záchodě, jen aby mě neviděl. Bála jsem se, že když mě uvidí rozbrečenou, zařadí si mě automaticky jako hysterku, která všechno prožívá moc. On po hádkách víc hrál na počítači, seděl ve sluchátkách, zavřel se do svého světa. Zvenku jsme byli ve stejném bytě, ale já se cítila strašně sama a jeho únik k obrazovce mě štval ještě víc, i když jsem mu to v tu chvíli neuměla normálně říct.
Když víkendové plány a účty odkryjí, jak spolu vlastně žijeme
Další velká hádka přišla kvůli penězům a víkendu s jeho rodinou. Vadilo mi, že skoro automaticky plánuje víkendy u nich, aniž by se mě vlastně zeptal, jestli se mi chce nebo jestli mám jiné plány. Do toho se mi začal ozývat stres z účtů, z toho, že už nemám takovou finanční rezervu jako dřív, když jsem bydlela sama. On mi vyčetl, že všechno moc řeším, že kazím atmosféru a že by byl radši, kdybych se tolik nestresovala. V afektu jsem z něj vytáhla větu, že se cítím spíš jako spolubydlící než jako partnerka. Ta scéna skončila tak, že jsem večer seděla sama v kuchyni, brečela do papírového kapesníku a poprvé mi hlavou vážně proběhlo, jestli jsme se stěhováním nepospíchali.
Ráno po téhle hádce bylo zvláštně tiché, ale jiným způsobem než předtím. Byli jsme oba unavení z toho, jak to mezi námi vypadá. Sedli jsme si ke stolu, už bez zvýšených hlasů, a začali se bavit věcně. Řekla jsem mu, že se cítím zahlcená a ztracená v tom, kdo co dělá a platí, a že mi chybí jasnější pravidla. Potřebovala jsem vědět, jak si rozdělíme účty, kdo má na starosti jaké věci doma a jak budeme plánovat společný čas, aby to nebylo jen „ono se to nějak udělá“. On přiznal, že mu nedocházelo, jak moc mi třeba to nádobí vadí, že spoustu věcí přebral z toho, jak to fungovalo u nich doma, aniž by o tom přemýšlel. Domluvili jsme se na rozdělení účtů, na seznamu úkolů na lednici a na tom, že některé věci prostě nebudeme řešit v afektu, ale až ve chvíli, kdy se oba trochu uklidníme.
Když se romantika přesune k dřezu, účtům a kuchyňskému stolu
Časem jsem si všimla, že nejde o to, abychom se nikdy nehádali. Spíš o to, jestli ty hádky dokážeme nějak přežít, aniž bychom zničili to dobré mezi námi. Moje představa romantiky se změnila. Už to nejsou jen večeře při svíčkách, ale i to, že mi uvaří čaj, když přijdu naštvaná z práce, nebo že prostě uklidí kuchyň, i když to zrovna „nemá na starosti“. Maličkosti nás pořád občas vytočí, ponožky vedle koše i zabraná koupelna nezmizely, ale už vím, že to samo o sobě neznamená, že se nemáme rádi. Znamená to jen, že spolu opravdu žijeme, se vším, co k tomu patří. Pro mě je dneska společné bydlení spíš střízlivá lekce v tom, že láska se dost často odehrává v úplně obyčejných situacích – u dřezu, nad účty, u kuchyňského stolu – a že bez otevřeného rozhovoru se z nich člověk jen těžko dostává.
