Článek
Byl to úplně obyčejný všední večer. Měla jsem hotovou večeři, on měl přijít v sedm, dorazil skoro o hodinu později. Jen mezi dveřmi prohodil, že se to zase natáhlo v práci, odhodil klíče na linku a šel si zout boty. Seděla jsem u stolu, talíř přede mnou už vychladlý, a snažila jsem se to v sobě přepnout do režimu „nic se neděje“. Když si sedl, několikrát mu zavibroval mobil. Všimla jsem si, jak ho rychle otočil displejem dolů. Automaticky jsem se zeptala, kdo píše. Mávnul rukou, řekl svoje klasické „to nic není“ a změnil téma. Navenek to působilo úplně normálně, ale uvnitř mě to bodlo. Hned jsem si řekla, že jsem asi přecitlivělá, že jsou lidi prostě víc online. Jenže někde vzadu v hlavě se mi to usadilo a začalo to tam tiše hlodat.
Když drobné změny začnou dávat jiný smysl
Další dny jsem si všímala věcí, které bych dřív asi přešla. Mobil najednou nosil všude s sebou, i do koupelny. Dřív ho běžně nechával na stole nebo v předsíni, dokonce mě párkrát poprosil, ať mu z něj něco přečtu. Teď ho měl pořád u sebe. Jednou večer jsme leželi u televize, on měl hlavu opřenou o polštář, a když mu mobil pípnul, působil divně. Sáhl po něm, přejel prstem po obrazovce a hned ji zhasnul. Zeptala jsem se, jestli má nějaký problém, nebo jestli se něco děje, protože poslední dobou působí napjatě. Zase přišlo to samé: „Fakt nic, jen blbosti, nechci to řešit.“ Snažil se tvářit otráveně, ale já jsem z něj cítila napětí. Druhý den jsem to vyklopila kamarádce, jen tak mezi řečí. Řekla mi, že jí to nezní v pohodě a že bych to neměla jen tak zamést pod koberec. Vzala jsem to jako potvrzení, že si to opravdu nevymýšlím.
Jedno sobotní dopoledne jsme se chytli kvůli úplné maličkosti. V kuchyni zůstalo neumyté nádobí, v obýváku se kupily jeho věci a já měla pocit, že pořád jen uklízím po něm. Řekla jsem mu to, nejdřív klidně, pak čím dál víc podrážděně. On odsekl, že pořád jen prudím a že se doma nedá nadechnout. Něco ve mně se zlomilo a vyjela jsem na něj, že na všechno jsem tady sama a že by možná nebylo potřeba tolik „prudění“, kdyby se mnou normálně mluvil. Dodala jsem, že třeba o tom, kdo mu pořád píše. V tu chvíli protočil oči a zase použil tu svou větu: „Proboha, to nic není, nedělej z komára velblouda.“ Jakmile to dořekl, cítila jsem, jak ve mně něco rupne. Najednou to nebyla jen hádka o nádobí, ale všechno se vylilo ven.
Když věta „to nic není“ začne bolet víc než odpověď
Začala jsem se ho ptát konkrétně. Proč najednou změnil kód na mobilu. Proč chodí domů čím dál později. Proč se vždycky vyhne odpovědi a schová se za to, že „to nic není“. Neodpovídal přímo. Říkal, že o tom nechce mluvit, že je unavený a že mu nevěřím. Zvedl hlas a začal opakovat, že jsem chorobně žárlivá a že si vymýšlím scénáře, které nemají s realitou nic společného. Připadala jsem si zahnaná do kouta. V hlavě mi naskakovaly všechny ty drobnosti – nová košile, kterou si kupoval s tím, že „se občas hodí vypadat líp“, večerní sprchy hned po příchodu domů, mobil, který nedal z ruky. A do toho každé jeho „to nic není“, které mi v tu chvíli znělo skoro jako posměch.
Hádka se rozjela naplno. Plakala jsem, slova mi začala utíkat, nedokázala jsem si je v hlavě srovnat. Místo klidné věty jsem házela jednu výtku za druhou, často jen poloviční myšlenky. Měla jsem pocit, že už nenaslouchá, že jen čeká, až se unavím. On si v jeden moment vzal klíče se slovy, že jde na vzduch, že takhle se se mnou bavit nedá. V panice, že prostě odejde a nic se nevysvětlí, jsem vyhrkla: „Tak prostě řekni, s kým spíš, stejně je to jasný.“ Nastalo ticho, díval se na mě, jako kdybych překročila nějakou čáru, za kterou už se nevracíme. Jen zamumlal, že tohle si fakt nenechá líbit. Práskl dveřmi a byl pryč. Zůstala jsem sedět v kuchyni, naproti mně jeho prázdná židle a v hlavě mi hučelo.
Okamžik, kdy už nejde věřit ani uklidňování
Když se po pár hodinách vrátil, vypadali jsme oba vyčerpaně. Mluvili jsme spolu krátce, bez očního kontaktu, jako kdyby mezi námi byla skleněná stěna. Řekl, že nikoho nemá, že bych ho z toho neměla obviňovat. Zároveň mi ale nedal skoro žádné vysvětlení. Jen opakoval, že některé věci prostě nejsou důležité a že z nich dělám drama. Slyšela jsem znovu tu samou větu, jen v jiném balení, a uvědomovala jsem si, že už mu tenhle typ odpovědi nedokážu věřit, ani kdyby teoreticky říkal pravdu. Nakonec jsme se dohodli, že každý přespíme v jiné místnosti. Večer v posteli, sama a v tichu, jsem si poprvé naplno připustila, že mě možná víc než samotná představa nevěry bolí něco jiného. To, jak mě jeho „to nic není“ postupně odsouvalo na okraj, jako by moje pocity a otázky neměly váhu. A že i když spolu fyzicky jsme ve stejném bytě, v tomhle ohledu už spolu vlastně nejsme.
