Článek
Z práce jsem odjížděla později než obvykle a v hlavě jsem měla klasický chaos. Co se nestihlo, co musím dodělat večer, co budou mít děti k jídlu. Před Tescem jsem ještě rychle volala mámě, abych se domluvila, co má doma vytáhnout z mrazáku. Zaparkovala jsem tak trochu narychlo, jen jsem mrkla, jestli jsem mezi čárami, a tím pro mě parkování skončilo. Potřebovala jsem být co nejdřív uvnitř, vzít, co je potřeba, a zase zmizet. Auta kolem jsem skoro neregistrovala, prostě jsem zabouchla dveře, zamkla a šla.
Když se z obyčejného nákupu stane problém navíc
V obchodě jsem jela na autopilota. Vzala jsem věci na večeři, nějaké drobnosti do práce, u regálu jsem přemýšlela, jestli máme doma ještě mléko, a v duchu jsem skládala večer do jednotlivých kroků. U pokladny byla fronta, ale stejně jsem se spíš zasekla v hlavě než v té řadě lidí. Když jsem s taškami vyšla ven, přepnula jsem se zpátky na režim „hledej auto a jeď domů“. Už z dálky jsem ale viděla, že za stěračem něco je, bílý obdélníček, který tam předtím nebyl.
První, co mě napadlo, byla pokuta nebo nějaký naštvaný vzkaz za parkování. Začala jsem si v hlavě rychle přehrávat, jak jsem stála, jestli jsem náhodou nenajela na dvě místa, jestli jsem někomu nebránila vjezdu. Došla jsem k autu a začala se rozhlížet kolem sebe, jestli náhodou někdo nečeká, jak budu reagovat. Připadala jsem si trochu jako dítě nachytané při něčem, co nemá. Chvíli jsem měla chuť ten papírek prostě strhnout, zmuchlat, hodit na sedadlo a říct si, že to vyřeším „až někdy“. Nakonec jsem ho ale rovnou začala číst, protože stejně bych na to celou cestu myslela.
Malý lístek, který změnil tón celého dne
Na lístku bylo rukou napsáno, že mi nějaká paní omylem ťukla do zadního nárazníku. Popsala typ svého auta, uvedla čas a nechala na sebe telefon. Jak jsem to četla, cítila jsem, jak se mi stahuje hrdlo. Míchaly se ve mně vztek, strach z toho, kolik to bude stát, a pocit bezmoci, že mám zase nějaký problém navíc. Šla jsem se automaticky podívat dozadu na auto a opravdu tam byl škrábanec, kterého jsem si předtím nikdy nevšimla. Stála jsem tam s lístkem v ruce a v hlavě už mi běžely částky, pojišťovny, papírování a i myšlenka, jestli to vůbec řešit, nebo to prostě nechat být.
Sedla jsem si do auta, položila tašky na sedadlo spolujezdce a chvíli jen držela ten papírek mezi prsty. Přemítala jsem, jestli vůbec volat hned, nebo až doma, ale nakonec jsem to číslo vytočila rovnou, ať vím, na čem jsem. Na druhém konci se ozval ženský hlas, který zněl trochu nervózně. Začala vysvětlovat, co se stalo, že spěchala pro dítě do školky, že si mě nevšimla včas a že ji to mrzí. Vnímala jsem, že má potřebu to celé odůvodnit, ale já jsem se snažila držet věcně. Ptala jsem se, jak si představuje vyřešení přes pojišťovnu, protože jsem nechtěla platit škodu ze svého. Domluvily jsme se, že si obě vyfotíme zadní část auta i ten škrábanec, pošleme si fotky přes zprávy a ona to nahlásí své pojišťovně. Působila na mě tak, že to myslí vážně, a mně se trochu ulevilo.
Tiché připomenutí, kým chceme být, když se nikdo nedívá
Když jsem položila telefon, zůstala jsem ještě pár minut sedět v autě. Potřebovala jsem si to srovnat. Ještě před hodinou jsem řešila jen to, jestli mám doma dost těstovin, a teď mi běželo hlavou, jak rychle se z obyčejného nákupu může stát další položka v seznamu starostí. Vzpomněla jsem si, jak jsem před pár lety na parkovišti já sama lehce štrejchla cizí zrcátko. Pamatuju si, že jsem tehdy z auta vystoupila, koukla na to, řekla si v duchu, že to skoro není vidět, a prostě jsem odjela. Tenkrát jsem tam žádný lístek nenechala a uklidnila jsem se tím, že to není nic hrozného. Teď mě při té vzpomínce zaplavil takový zvláštní stud.
Cestou domů v koloně jsem pořád myslela na to, jak by to vypadalo, kdyby na skle žádný lístek nebyl. Prostě bych přišla k autu, našla odřený nárazník a v hlavě by mi zůstal jen vztek na někoho neznámého. Možná bych o tom ještě večer nadávala, jak jsou lidi bezohlední a že se dneska nikdo k ničemu nepřizná. Ten malý papírek, který mi nejdřív nahnal strach, se mi najednou začal jevit jako něco úplně jiného. Jako drobný důkaz toho, že někdo byl ochotný přiznat chybu, i když věděl, že mu z toho nic dobrého nevznikne. Večer jsem to doma převyprávěla a při tom jsem si sama pro sebe trochu slíbila, že kdyby se něco podobného příště stalo mně, ten lístek tam nechám. Ne proto, abych byla „lepší člověk“, ale protože jsem si díky té paní uvědomila, jak bych vlastně chtěla jednat, když se něco pokazí. A možná i proto se mi u toho prvního čtení tak sevřelo hrdlo – nebylo to jen kvůli škodě na autě, ale i kvůli tomu tichému připomenutí, kým chci být, když se nikdo nedívá.
