Článek
K gynekologovi jsem se objednala kvůli dlouhodobým bolestem břicha a nepravidelné menstruaci. Trvalo to už měsíce a začala jsem mít strach, co za tím je. Obvodní mi dala doporučení na lékaře, kterého „si ženy chválí“, tak jsem si říkala, že když tam chodí tolik lidí, asi ví, co dělá. I tak jsem byla nervózní, ke gynekologům chodím nerada odjakživa. V den vyšetření jsem dorazila dřív, sedla si do čekárny a snažila se uklidnit. Opakovala jsem si, že je to rutinní záležitost, že to prostě vydržím a aspoň se konečně zjistí, co mi je. Pořád jsem koukala na dveře do ordinace a v hlavě mi běželo jen: ať to mám za sebou, ať je jasno.
Když „rutinní“ návštěva začne být od začátku nepříjemná
Když mě zavolal dovnitř, překvapilo mě, že se ani moc nepředstavil. Žádné vysvětlení, kdo je, jen rychlé „pojďte dál“ a hned začal něco diktovat sestře do počítače. Celé to od začátku působilo uspěchaně a chladně, jako bych byla jen další položka v seznamu. Říkala jsem si, že je asi přetížený, že to nemám brát osobně. Když jsem se na něco zeptala, odpověděl spíš ironicky a moji nervozitu zlehčil poznámkou, že „tohle přece ženský znaj a nemaj se čeho bát“. Zůstala jsem zticha, styděla jsem se, že se vůbec ptám. Poslal mě za zástěnu, ať se svléknu, ale nedal mi žádnou plachtu ani nic podobného. Dveře do ordinace zůstaly pootevřené a mě to najednou hrozně znervóznilo. Jenže jsem v tu chvíli neměla sílu něco říct, tak jsem to zase spolkla.
Když jsem si sedla na křeslo, všimla jsem si, že v místnosti zůstali jen on a já. Sestra si „šla něco zařídit“. V hlavě se mi rozsvítilo varovné světýlko – jsem tady sama, nahá od pasu dolů, s cizím chlapem, kterého jsem v životě neviděla. Zase jsem se ale snažila sama sebe uklidnit, že to tak asi běžně bývá a že přeháním. Začal vyšetřovat bez toho, aby vysvětlil, co přesně bude dělat. Všechno bylo strašně rychlé a necitlivé. Když mě to zabolelo a já sykla, odbyl to vtipem místo toho, aby zpomalil nebo se zeptal, jestli jsem v pořádku. Hlavou mi problesklo, že bych měla něco říct, ale tělo jakoby neposlouchalo. Jen jsem ležela a čekala, až to skončí.
Když začnou varovné signály být příliš hlasité
Postupně mi začalo docházet, že některé jeho doteky nedávají smysl. Zůstával rukama déle, než bylo nutné, a párkrát sklouzl palcem jinam, než kam by měl. Nehodilo se to k tomu, co údajně vyšetřoval, ale v tu chvíli jsem si nedokázala stát za vlastním pocitem. Mezitím pronesl pár „komplimentů“ o tom, jak jsem „hezky štíhlá“ a že „takový tělo by nemělo být zakrytý pyžamem“. Bylo mi to velmi nepříjemné, snažila jsem se nebrečet a trochu se odtáhnout, ale připadala jsem si strašně trapně. Měla jsem pocit, že to nějak vyprovokuju, když na to zareaguju. V hlavě mi běželo jediné: hlavně ať už to skončí. Tak jsem nic neřekla, jen jsem tam ležela a čekala, až řekne, že je hotovo.
Když konečně oznámil, že je konec, skoro jsem seskočila z křesla. Za zástěnou jsem na sebe všechno naházela tak rychle, že se mi třásly ruce a sotva jsem zapla podprsenku. Cítila jsem, jak mi buší srdce, ale snažila jsem se tvářit normálně. Když jsem pak vyšla, automaticky jsem mu podala ruku na rozloučenou, protože jsem byla naučená, že se to tak prostě dělá. On mi ale místo běžného podání ruky stiskl paži a druhou rukou mi přejel po stehně se slovy, ať se příště nestydím a „přijdu zas“. Nervózně se tomu zasmál, jako by šlo o nevinný žert. Já jsem v panice jen přikývla, u dveří zamumlala „nashledanou“ a dokonce poděkovala, i když jsem zevnitř úplně hořela studem.
Co zůstane po odchodu z ordinace
V čekárně jsem si musela zase sednout, abych se trochu nadechla. Najednou jsem se cítila špinavá a ponížená, jako bych udělala něco špatně já. Nemohla jsem se na nikoho podívat, jen jsem rychle vyšla ven. Cestou domů v tramvaji se mi spustily slzy, snažila jsem se je schovat pod kapuci a opakovala si, že přeháním, že to byl jen „blbej pocit“. Celý večer jsem se to snažila vytěsnit, dívala se na seriály, dělala cokoliv, jen abych na to nemyslela. Jenže se mi pořád vracely konkrétní momenty, hlavně ty jeho ruce a věta o tom, jaký mám tělo. V noci jsem skoro nespala, převalovala se a přemýšlela, jestli jsem si to nevymyslela, jestli jsem si něco špatně nevyložila. Pořád jsem hledala způsob, jak to sama sobě zlehčit.
Až po pár dnech jsem sebrala odvahu a řekla to kamarádce, která pracuje ve zdravotnictví. Vyprávěla jsem jí to celé, do detailů, a čekala, že třeba řekne, že to tak někdy bývá. Ona ale hned řekla, že tohle není v pořádku ani náhodou. V tu chvíli se mi ulevilo, protože to někdo jasně pojmenoval a já jsem přestala tolik pochybovat sama o sobě. Začala jsem hledat zkušenosti ostatních žen a zjistila, že podobné pocity při vyšetření nejsou vůbec vzácné. Teď zvažuji, jak a kde podat stížnost, a tenhle příběh vyprávím hlavně proto, aby ostatní věřily svému pocitu. Aby věděly, že i v ordinaci mají právo říct, že něco není v pořádku, a nemusí se za to omlouvat.
