Článek
Vracívala jsem se ten den domů pozdě odpoledne a cítila jsem se úplně vycucaná. V hlavě mi běželo, co ještě musím doma stihnout, ale zároveň jsem měla chuť si prostě jen lehnout a na nic nemyslet. Ve vchodu jsem skoro automaticky zmáčkla výtah a doufala, že přijede prázdný, protože jsem vážně neměla náladu na žádné povrchní řeči. Dveře se začaly zavírat a já už byla připravená na těch pár minut klidu, když je v poslední chvíli někdo zastavil rukou. Do kabiny vešel soused z pátého patra, ten, kterého už nějakou dobu tak trochu sleduju. Jen jsme si vyměnili „Dobrý den“, krátce se usmáli a pak nastalo to typické výtahové ticho, ve kterém si vždycky připadám strašně nápadně, i když vlastně nic nedělám.
Výtah se rozjel a já najednou nevěděla, kam s očima. Tak jsem zírala na svítící čísla pater a občas mrkla do zrcadla ve dveřích, abych nevypadala úplně strnule. V odrazu jsem ale viděla, že si mě taky tak nějak nenápadně prohlíží. Trochu mě to znervóznilo, ale zároveň mě to potěšilo víc, než bych si byla ochotná přiznat. V hlavě jsem řešila, jestli něco neříct, ale pořád jsem měla pocit, že ze mě vypadne nějaká hloupost, která celou situaci jen zhorší. Atmosféra byla zvláštně nabitá, oba jsme se tvářili strašně vážně, jako by šlo o pracovní poradu, ne o pár pater cesty domů.
Výtah se ozval a ticho najednou prasklo
Asi mezi prvním a druhým patrem se v tom tichu ozvalo divné zachrčení výtahu. On si odkašlal a polohlasem poznamenal: „Tenhle výtah vždycky zní, jako by se rozhodoval, jestli nás ještě pustí nahoru.“ Mně to v tu chvíli přišlo mnohem vtipnější, než by asi normálně mělo, a vyprskla jsem smíchy, i proto, že jsem byla nervózní. On se chytil a dodal, že sem vždycky nastupuje s malou dušičkou, jestli si dneska neměl radši vybrat schody. V tu chvíli jako by z kabiny trochu vypadl ten křečovitý pocit. Najednou se mi dýchalo líp a přestala jsem mít tak strnulá ramena, i když jsme pořád stáli v tom samém nepatrně rozvrzaném výtahu.
Od toho jeho vtípku se to nějak samo přehouplo v normální rozhovor. Začali jsme si stěžovat na barák – jak se výtah už párkrát zasekl mezi patry, kdy tu naposledy zlobilo topení a že občas slyšet sousedy z druhého, jak zpívají karaoke, není úplně výhra. Já jsem zmínila, že je slyším přes strop a někdy mi fakt lezou na nervy, on zase, že to má z druhé strany chodby a slyší to skoro stejně dobře. Uvědomila jsem si, že máme podobný smysl pro humor, protože jsme si v podstatě dělali legraci ze stejných věcí, co nám vadí. Rozhovor se rozjel nějak sám od sebe, bez těch nucených otázek, co děláte a odkud jdete, a mě překvapilo, jak přirozeně to najednou plyne. Najednou mi došlo, že mě mrzí, že už brzo budeme nahoře, i když ještě před pár minutami jsem se modlila, ať jedu sama.
Poslední patro, zadrhnuté věty a něco navíc
Jak jsme přejížděli čtvrté patro, oba jsme se najednou nadechli, že něco řekneme, a vypadlo to přesně ve stejnou chvíli. Každý jsme začali mluvit o něčem jiném, zarazili se a rozesmáli se, jak si skáčeme do řeči jako nějací dva puberťáci. On se omluvil a s trochu nejistým, ale upřímným úsměvem řekl, že mě vlastně už dlouho chtěl oslovit normálně, ne jenom tím strohým „Dobrý den ve výtahu“. V tu chvíli jsem cítila, jak mi srdce poskočilo někam do krku, ale zároveň se mi strašně ulevilo, že to, co jsem měla celou dobu v hlavě, není jen nějaký můj výmysl. Oba jsme se pořád trochu smáli, ale už to nebylo to křečovité ticho z začátku, spíš taková lehká nervozita, která byla vlastně příjemná.
Výtah zastavil v pátém patře a my společně vystoupili. Bylo zvláštní si uvědomit, že tu oba bydlíme tak dlouho a přitom jsme se doteď míjeli jen u pozdravu. Šli jsme tou samou chodbou, on prošel kolem mojí rohožky a mně se v hlavě honila spousta variant, co říct, a přitom jsem nechtěla nic přehnat. U dveří jsem nakonec ze sebe tak trochu vysypala, že kdyby ten výtah někdy opravdu zůstal trčet, aspoň bude vědět, komu zazvonit pro pomoc. Zasmál se, vytáhl mobil a řekl, že by asi bylo praktičtější, kdybychom si rovnou vyměnili čísla. V tu chvíli nám oběma došlo, kam se to celé posunulo, a i když jsme byli trochu zrudlí, nepůsobilo to trapně ani uměle. Prostě to tak nějak přirozeně navázalo na to, co se odehrálo během té krátké jízdy.
Za zavřenými dveřmi a s novým číslem v mobilu
Když jsem za sebou zavřela dveře od bytu, opřela jsem se o ně a musela se potichu zasmát tomu, co všechno se dá stihnout za pět pater ve výtahu. Došlo mi, že mám najednou mnohem lepší náladu než před chvílí cestou domů, i když jsem pořád stejně unavená. Hlavně mě těšilo, že jsme konečně prolomili to dlouhé období, kdy jsme kolem sebe jen prošli s anonymním „Dobrý den“. Za chvíli mi na mobilu vyskočila zpráva od neznámého čísla s krátkým vtípkem o „dodavateli výtahového servisu z pátého patra“. V tu chvíli jsem si uvědomila, že se vlastně těším na další jízdu výtahem a že už nebudu potichu doufat, že se dveře zavřou dřív, než někdo další stačí nastoupit.
