Článek
Sedím v kuchyni v podnájmu, na stole hrnek s vychladlou kávou a vedle něj seznam věcí z bytu. Děti jsou u mojí mámy, doma je nezvyklé ticho. V hlavě mi pořád dokola běží jeho věta: „To už jen sepíšeme.“ Po rozvodu jsem byla hlavně unavená. Nechtěla jsem nic dokazovat, nikoho trestat, jen mít konečně klid. Řekli jsme si, že majetek rozdělíme po dobrém, bez soudů, že jsme přece rozumní lidi. Věřila jsem mu. Peníze jsme spolu nikdy moc neprobírali, nějak to teklo, účty byly zaplacené, děti měly, co potřebují. Vždycky jsem si říkala, že o tohle se postará on a já zase zvládnu jiné věci.
Když se z praktické dohody stane první trhlina
Na první schůzku jsem šla k němu domů, do našeho bývalého bytu. Měla jsem jen malý blok na poznámky, on na stole připravený vytištěný návrh. Připadala jsem si vedle toho papíru trochu hloupě, ale říkala jsem si, že je vlastně fajn, že to bere prakticky. Začali jsme bytem. Tam to šlo docela hladce: hypotéku si nechá on, já z ní dostanu částku, na které jsme se předtím ústně domluvili. Přikývla jsem, zapsala si to a trochu se mi ulevilo. Jenže pak přišlo na řadu auto. Najednou říká, že ho používá hlavně on do práce, že já jsem jezdila málo, a suma, kterou mi navrhl, byla skoro polovina toho, o čem jsme mluvili ještě před rozvodem. V tu chvíli jsem znejistěla. Mísily se ve mně pocity, ale zároveň jsem nechtěla hned vyvolávat hádku. Řekla jsem, že si to musím promyslet, sbalila blok a domluvili jsme se, že si napíšeme.
Právnička, čísla a nepříjemné procitnutí
Doma jsem to hned probírala s bráchou a kamarádkou. Oba na mě koukali, jako bych právě spadla z Marsu, když zjistili, že nemám nic z těch ústních dohod napsané. Brácha byl nejvíc vytočený, hned mi poslal kontakt na svou známou právničku a skoro mě donutil tam zavolat. Řekl jen: „Seber se, objednej se, nenech se oškubat.“ U právničky jsem poprvé slyšela konkrétně, na co mám podle zákona nárok. Mluvila klidně, nijak Petra nehodnotila, jen mi vysvětlila, jak to soudy běžně vidí, jak se počítá společný majetek, jak se dívají na péči o děti. Najednou mi došlo, jak moc jsem celou dobu chtěla mít hlavně pokoj, aby už to všechno skončilo, a jak snadno bych při tom mohla přijít o peníze, na které mám prostě právo. Odcházela jsem s pocitem, že musím přitvrdit, i když se mi do toho vůbec nechtělo.
Na další schůzku jsem šla už s konkrétními čísly a jiným postojem. Věděla jsem, co asi můžu chtít, a říkala jsem si, že to jen v klidu projdeme. Jenže atmosféra byla úplně jiná. Když jsem vytáhla svůj návrh, Petrovi zrudnul obličej. Začal nahlas počítat, kolik „do toho všeho dal on“, kolik let pracoval přesčasy, a připomínal, že jsem byla dlouho na mateřské a pak na částečný úvazek. Najednou jako bychom neřešili gauč a auto, ale jeho pocit, že táhnul víc. Každá položka se změnila ve vzpomínku na minulost. U televize zaznělo, že ji koupil za prémii z práce, u gauče, že jsem chtěla zrovna tenhle dražší. Poprvé od něj slyším větu: „Proč bys měla dostat půlku, když ses o peníze nikdy nestarala.“ Seděla jsem tam, poslouchala to a cítila, jak se mi svírá žaludek. Ne proto, že by to byla novinka, ale protože to nikdy předtím neřekl takhle nahlas.
Když se z talířů stane boj o vlastní hodnotu
Postupně se konflikt přesunul i na věci, nad kterými bych dřív mávla rukou. Talíře po jeho babičce, kávovar, který jsme si koupili k výročí, obrazy z IKEA, které jsem vybírala já. Každá drobnost byla záminka k další debatě o tom, kdo co koupil, kdo se o co staral, kdo komu víc ublížil. Už to nebylo o hodnotě těch věcí, ale o tom, kdo byl v tom manželství ten „lepší“. Hádky se přesunuly i do večerních telefonátů. Volali jsme si s tím, že něco rychle dořešíme, a skončilo to tak, že jsme po sobě hodinu skoro křičeli. Já pak koukala do stropu do dvou do rána, v práci jsem byla mimo, pletla jsem termíny, zapomínala jíst. Začínala jsem být víc naštvaná než smutná. Přistihla jsem se, že mám chuť mu z principu neustoupit ani o centimetr, i kdyby šlo jen o tu hloupou lampu z obýváku.
Zlom přišel ve chvíli, kdy se do toho přímo vložila jeho máma. Zavolala mi a docela klidným tónem mi začala vysvětlovat, že bych měla být ráda, že mi „něco“ vůbec dá, že Petr přece potřebuje stabilitu a zázemí, když u něj budou děti. Poslouchala jsem ji a cítila, jak se ve mně všechno hroutí. Už to nebylo jen mezi mnou a Petrem. Připadala jsem si, jako by přes ty talíře a skříně najednou mluvila celá jeho rodina a hodnotila, jestli si zasloužím. Zavěsila jsem, sedla si ke stolu, před sebou rozložené papíry a seznamy a rozbrečela se. Došlo mi, že se nehádám jen o věci, ale o potvrzení, že jsem v tom vztahu taky něco odpracovala, něco vybudovala. Že některé věci chci možná víc kvůli tomu pocitu než kvůli jejich reálné hodnotě.
Poslední sezení a rozhodnutí, kde skončí válka
Na poslední společné sezení u právníků jsem šla už s jiným nastavením. Ne s tím, že musím vyhrát, ale že se chci konečně dohodnout. Doma jsem si předem napsala, co jsou pro mě opravdu důležité věci – peníze z bytu, část úspor kvůli dětem, nějaká jistota do začátku. A co jsem ochotná pustit, i když mě to bude štvát. U právníků to nebylo příjemné, ale bylo to jasnější. Když jsem nakonec řekla, že talíře a část nábytku si může nechat, cítila jsem zvláštní směs úlevy a hořkosti. Jako bych něco prohrála. Zároveň jsem ale věděla, že kdybychom pokračovali dál, sežralo by mě to zevnitř. Odcházela jsem s obálkou papírů v ruce a s pocitem, že jsem nedostala všechno, na co bych možná měla nárok. Ale taky s vědomím, že to nejdůležitější pro mě v tu chvíli bylo, že ta válka o každou věc skončila. A že se konečně můžu soustředit na něco jiného než na rozdělování společného života na položky v seznamu.
