Článek
Začalo to nenápadně někdy na střední. Po škole jsem pravidelně lehávala do postele s telefonem a projížděla Instagram a TikTok. Viděla jsem holky stejného věku, ale úplně jiného těla, s plochým břichem, vypracovanými rukama, upravenými vlasy. Vypadalo to, že mají všechno pod kontrolou, hezký vztah, kamarády, cestování. Vedle toho mé běžné dny s učením, brigádou a kruhy pod očima působily strašně obyčejně. Začala jsem si říkat, že kdybych aspoň trochu zhubla a víc se o sebe starala, možná bych se cítila líp a víc jako ony.
Nejdřív jsem to brala jako takové malé předsevzetí. Řekla jsem si, že omezím sladké, přestanu jíst večer a občas si zacvičím podle videí. Měla jsem z toho dobrý pocit, protože jsem měla dojem, že se o sebe starám. Když jsem potom dala na sítě fotku a někdo mi napsal, že vypadám dobře, bylo to jako potvrzení, že jdu správně. Začala jsem se vážit každý den. Když číslo kleslo, cítila jsem úlevu a spokojenost, když stouplo, měla jsem pokaženou náladu. V hlavě jsem si pořád opakovala, že jen žiju zdravě, i když jsem už byla často hladová a pořád jsem myslela na to, kdy a co budu jíst.
Kdy se „zdravý režim“ změnil v celodenní kontrolu
Postupem času se z toho ale stal téměř celodenní režim. Začala jsem počítat každou kalorii, hledala jsem tabulky na internetu a uklidňovalo mě, když jsem se vešla do čísla, které jsem si sama stanovila. Běžná jídla, která jsem dřív jedla normálně, se pro mě najednou stala problémem. Když mě kamarádky zvaly na pizzu nebo na drink, začala jsem se vymlouvat, že se musím učit, že nemám peníze nebo že se necítím dobře. Ve skutečnosti jsem se bála, že to jídlo nezapadne do mých pravidel. Čím víc jsem se omezovala, tím víc se celý můj svět točil kolem jídla a těla. Když jsem jednou povolila a snědla víc, třeba na rodinné oslavě, přišly obrovské výčitky. Druhý den jsem skoro nejedla, abych to podle sebe napravila.
Doma si toho začali všímat. Máma začala narážet na to, že jsem nějak moc zhubla, že mi plandají kalhoty a že jsem bledá. Táta se občas ptal, proč jím tak málo nebo proč odmítám věci, které jsem měla vždycky ráda. Já jsem to zlehčovala a opakovala, že jen líp jím a víc sportuju. V tu chvíli jsem měla hrozný strach, že by mi do toho začali mluvit nebo mi ten režim vzali. Zároveň jsem ale byla čím dál víc unavená, často se mi motala hlava, ve škole jsem se nedokázala soustředit. Začala jsem být protivná, když se mě na jídlo někdo ptal, zavírala jsem se v pokoji a snažila se to celé udržet pod kontrolou, i když už mi to začínalo přerůstat přes hlavu.
Moment, kdy už nešlo dělat, že je všechno v pořádku
Zlom nastal ve chvíli, kdy jsem na tělocviku skoro omdlela. Pamatuju si jen to, že se mi najednou zatmělo před očima a musela jsem si sednout. Učitelka si toho všimla, odvedla mě stranou a nakonec volala mámě. Doma mě pak máma večer posadila v kuchyni a řekla, že má strach a že to, co dělám, už nevypadá jako normální dieta. Snažila jsem se jí vysvětlit, že to mám pod kontrolou, ale u toho jsem brečela a vůbec jsem nedokázala být přesvědčivá. Byla jsem naštvaná, že to řeší, ale zároveň jsem cítila zvláštní úlevu, že si toho někdo všiml a že už to nemusím tajit úplně sama. Nakonec jsem souhlasila, že půjdu k doktorce, i proto, že jsem už sama nevěděla, jak z toho vystoupit.
U doktorky to najednou dostalo konkrétní jméno. Po vyšetření a rozhovoru mi otevřeně řekla, že mám problém s příjmem potravy a že by bylo dobré začít to řešit s psycholožkou. V tu chvíli jsem se hrozně styděla. Měla jsem pocit, že jsem selhala, protože jsem to nedokázala zvládnout silou vůle, jak jsem si celou dobu namlouvala. Zároveň to jméno tomu dalo nějaký rámec, který byl děsivý, ale i trochu vysvětlující. Na prvních terapiích u psycholožky jsem byla hodně stažená, ale postupně jsem jí začala popisovat, jak moc mě ovlivnilo to neustálé porovnávání na sítích, sledování dokonalých fotek a návodů, jak zhubnout do léta. Uvědomila jsem si, že to není jen o jídle, ale hlavně o tom, jak sama sebe vidím a co od sebe očekávám.
Pomalu hledám jiný vztah k sobě i ke svému tělu
Učit se z toho vystupovat je proces, který trvá a pořád trvá. Neexistoval žádný den, kdy bych si řekla, že je všechno vyřešené. Začala jsem ale postupně upravovat konkrétní věci. Omezila jsem čas na sociálních sítích a přestala sledovat účty, u kterých jsem na sobě pokaždé hledala chyby. Snažím se víc všímat toho, jak se moje tělo cítí, jestli mám hlad, jestli jsem unavená, místo abych se řídila jen číslem na váze nebo kaloriemi v aplikaci. Někdy se mi to daří víc, někdy míň. Občas se mi staré vzorce vrátí a mám tendenci se kontrolovat, ale už vím, že to můžu s někým probrat a nejsem v tom úplně sama. Dnes o tom dokážu mluvit nahlas, i když mě to pořád trochu děsí, a učím se přijímat, že moje tělo i já sama nemusíme být dokonalé, aby to bylo v pořádku.
