Článek
Do Tater jsme přijeli po týdnu stanování, trochu unavení a trochu natěšení. V autě jsme si pořád dokola opakovali, jak ty poslední tři dny budou „za odměnu“. Žádné stavění stanu, žádné hledání suchých věcí po batohu, jen hotel, wellness a normální postel. Když jsme dorazili, byla jsem nadšená z výhledu z balkonu, hory byly skoro na dosah. Naše dcera zase okamžitě řešila bazén a skluzavku a partner vypadal, že jen myšlenka na matraci, která neleží na zemi, mu zlepšila náladu o sto procent. Odpoledne se ale zatáhlo, začal foukat vítr a předpověď, na kterou jsem předtím jen tak koukla, se začala naplňovat. Měli jsme v plánu krátkou procházku, ale když se přehnala první bouřka, bylo jasné, že z toho nic nebude. Řekla jsem si, že to možná není špatně. Aspoň budeme mít klid být jen v hotelu, válet se v sauně a nic neřešit.
Klidný wellness večer se začal nenápadně měnit
Večer jsme strávili v bazénu, dcera se nechtěla dostat z vody a my dva jsme jen tak posedávali v teplé vířivce a snažili se trochu vypnout. Když jsme se po večeři vraceli na pokoj, už bylo venku docela dusno a hřmění bylo slyšet skoro nepřetržitě. Malá odpadla během pár minut, sotva jsme ji položili do postele. Seděli jsme s partnerem ještě chvilku u otevřeného okna a bavili se o tom, co stihneme zítra, když najednou na chvíli vypadl proud. Všechno zhaslo, pak naskočilo nouzové světlo a zase se to rozsvítilo. Nevyděsilo mě to, spíš jsem to brala jako takovou „horskou romantiku“, bouřka a hotel v horách, nic neobvyklého. Za nějakou dobu jsme ale začali z chodby slyšet pípání. Myslela jsem, že to bude výtah nebo něco v kuchyni. Partner zavolal na recepci a slečna na druhém konci ho ujistila, že to asi souvisí s bouřkou a ať zůstaneme v klidu na pokoji. V tu chvíli jsem tomu věřila a nijak to víc neřešila.
Asi o hodinu později mě probudil silnější zvuk sirény. Nejdřív jsem nechápala, kde jsem, pak mi došlo, že jsem v hotelu a že tohle nezapadá do běžných zvuků noci. Do toho jsem ucítila zvláštní zápach. Nebyl to typický kouř z ohně, spíš něco technického, jako když se pálí kabel nebo plast. Zvedla jsem se a šla ke dveřím. Jakmile jsem je pootevřela, ten zápach zesílil a z konce chodby jsem slyšela někoho volat, že „hoří někde u wellness“. Zůstala jsem stát mezi dveřmi, hlavou mi začaly lítat myšlenky, co všechno máme na pokoji. Doklady, peněženky, foťák, oblečení, léky pro malou. Začala jsem chaoticky brát věci do ruky a přehazovat je z tašky do tašky. Partner chtěl hlavně rychle odejít, já jsem ještě řešila, jestli musíme mít všechno. V hlavě mi běželo, co když se nevrátíme, co když opravdu shoří celý hotel. Přetahovali jsme se o to, jestli má smysl balit další tašku. Až další, mnohem hlasitější zahučení sirény mě zarazilo. Popadla jsem dceru, zabalila ji do deky, strčila doklady a peníze do jedné tašky a šli jsme ke schodišti.
Evakuace, chladná noc a čekání na jasná slova
Na chodbě už to vypadalo úplně jinak než před hodinou. Spousta lidí v županech, někdo jen v tričku a bosky, děti plakaly, miminko někdo nesl zabalené jen v osušce. U výtahu stála recepční a snažila se něco vysvětlovat skupince hostů, kteří se dožadovali informací a nechtěli prý nikam jít, dokud nebudou vědět, co se děje. Mezitím se objevil manažer hotelu, v rozepnuté košili a bez bot, a snažil se všechny uklidnit tím, že to „vypadá jen na technickou závadu“ a že není důvod k panice. Jenže kouř byl cítit čím dál víc a z vedlejšího pokoje vedli starší paní, která se držela za zábradlí a říkala, že se jí motá hlava. V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Došlo mi, že nechci čekat, až se mezi sebou personál domluví, jestli je to „jen závada“, nebo „už opravdový problém“. S pár dalšími lidmi jsme se prostě vydali dolů po schodech směrem k východu, i když nám nikdo oficiálně neřekl, ať opustíme budovu.
Venku byla zima a pořád pršelo. Stáli jsme podél hotelu, někteří jen v pyžamu, jiní v dekách, někdo si stihl hodit bundu přes ramena, ale většina vypadala stejně nepřipraveně jako my. Dceru jsem držela v náručí, tiskla se ke mně a ptala se, jestli nám „vyhoří všechny věci“. Snažila jsem se odpovídat klidně a věcně, i když se mi třásly ruce a měla jsem pocit, že se mi klepe i hlas. Hasiči přijeli během pár minut, ale mně to připadalo nekonečné. Slyšeli jsme, jak pobíhají uvnitř, otevírají dveře, někdo něco volal, ale ven k nám se žádná jasná informace dlouho nedostala. Tak jsem aspoň nabídla svoji mikinu starší paní, která se choulila jen v tenkém županu a drkotala zuby. S jednou mámou, kterou jsme poznali už u bazénu, jsme se domluvily, že si navzájem pohlídáme děti, aby se nepletly mezi dospělé a nechodily k příjezdové cestě, kde jezdila zásahová auta.
Když se úleva mísí s vyčerpáním a otázkami
Po nějaké době k nám přišel jeden z hasičů a stručně vysvětlil, že hořelo v technické místnosti u sauny. Prý to zachytili včas, ale část hotelu musí zůstat do rána uzavřená, než všechno zkontrolují. V tu chvíli už jsem cítila hlavně úlevu, že se nikomu nic nestalo, ale zároveň i vyčerpání. Personál se mezitím snažil řešit, kdo může zpátky do svého pokoje a koho přestěhují jinam, pobíhali mezi námi, ale působilo to strašně zmateně. Nikdo pořádně nevěděl, kam má jít, co si může vzít a jak dlouho to celé ještě bude trvat. Dítě mi mezitím usínalo v náručí, promrzlé a unavené, a mně se v hlavě mísila úleva s hodně silným pocitem, že jsme byli dlouhé hodiny v úplné nejistotě.
Když jsme se nad ránem konečně ocitli v jiném pokoji, unavení a vyčerpaní, bylo tam pořád lehce cítit kouř. Ležela jsem na posteli a snažila se usnout, ale místo toho jsem si přehrávala celý večer od začátku. Přemýšlela jsem, proč mi trvalo tak dlouho zvednout se a prostě jít ven, místo abych řešila, co všechno s sebou musíme mít. I to, jak moc jsem spoléhala na uklidnění z recepce, i když mi v nose už pálil ten zvláštní zápach. Uvědomila jsem si, že ta vrcholná část dovolené pro nás dostala úplně jiný význam. Na ty tři dny v hotelu si budeme pamatovat ne kvůli wellness a výhledu na Tatry, ale kvůli jedné dlouhé noci, která nám změnila pohled na hotely i trochu na nás samotné.
