Článek
Sedím ráno v tramvaji v saku, které jsem si chystala už večer, a snažím se dýchat pomalu. Ruce mám položené na klíně a i když se snažím působit klidně, v dlani cítím lehké chvění. V hlavě si pořád dokola počítám, jestli babička stihne vyzvednout malou ze školky, kdyby se něco protáhlo. Zkouším si představit, jak přijdu do kanceláře, jak řeknu „ahoj“ a všechno bude jako dřív. Zároveň vím, že to tak není. Mám pocit, že tam jdu trochu jako nová, i když ty prostory, lidi a firemní systém znám. Říkám si, že musím vypadat „jako dřív“, upravená, připravená, spolehlivá. Jako by se dalo těmi šaty a make-upem zakrýt, že poslední tři roky se můj svět točil hlavně kolem něčeho úplně jiného.
První krok do „starého“ světa, který už není stejný
U recepce na mě čeká šéf Petr. Podáme si ruce, usměje se, ale je v tom taková zvláštní formálnost, kterou si nepamatuju. Provede mě kolem open space a já přejíždím pohledem po stolech, kde dřív seděli lidi, které jsem vídala každý den. Některé tváře poznávám, některé ne. Petr mi ukáže nový stůl, který stojí o kus dál než ten původní, vedle kolegy, kterého jsem ještě nikdy neviděla. Vysvětluje, že část mojí agendy převzal někdo jiný, „aby to tady šlapalo“, a že pro mě mají trošku jinou náplň práce. Přikývnu, automaticky řeknu, že je to v pohodě, že se přizpůsobím. V břiše mi ale cukne, jako bych dostala nenápadnou facku. Můj starý stůl, moje staré úkoly, to všechno teď patří někomu jinému. Najednou mám pocit, že tam už tak úplně nepatřím, i když mě oficiálně „berou zpátky“.
V kuchyňce si dělám kafe a snažím se soustředit na tu obyčejnou činnost. Postupně přicházejí první lidi, které jsem znala. Někdo mě obejme, někdo jen kývne a prohodí tu větu: „Tak už jsi zpátky v realitě.“ Usměju se, něco neurčitého odpovím, ale v hlavě mi to slovo „realita“ zůstane viset. Oni mezitím mezi sebou mluví o projektech, o kterých nemám ani tušení, používají zkratky, které jsem nikdy neslyšela. Mám najednou pocit, že jsem z jiného světa, že jsem přistála na místě, které mi je povědomé jen podle nábytku. Snažím se usmívat, ptám se na drobnosti, kdo kde teď sedí, jak dopadl jeden starý klient. Dělám to hlavně proto, abych zakryla, že se v tom vůbec neorientuju a že mě ta neznalost trochu děsí.
Když stará blízkost naráží na nové role
Do kuchyňky vejde Lenka, moje bývalá „parťačka do všeho“, se kterou jsem dřív sdílela kafe, drby i stresy před deadlinem. Teď má jiný účes, jiné oblečení a působí mnohem sebejistěji, než jak si ji pamatuju. Z pár vět, které mezi ostatními prohodí, je jasné, že teď vede jeden větší projekt, o kterém jsem zatím jen slyšela v náznacích. Objímáme se, ale je v tom zvláštní odstup, jako by mezi námi ležely ty tři roky v plné váze. Kdysi jsme si volaly i večer, teď najednou nevím, co jí říct. Lenka se zasměje a řekne: „Tak co, užilas sis dovču? My ti tady drželi flek,“ a i když je to zjevně myšlené jako vtip, zabodne se mi to někde pod žebra. V duchu se mi vybaví noci s horečkami, nekonečné uspávání, strach z každé vyrážky. Ale nahlas neřeknu nic.
Dopoledne sedíme na krátkém týmovém meetingu. Petr oficiálně oznámí, že jsem zpátky, v pár větách shrne, co budu dělat. Já tam sedím, snažím se tvářit uvolněně, ale uvnitř jsem napjatá jak struna. Připadám si jako u maturity, kdy čekám na otázku, na kterou nebudu znát odpověď. V jeden moment se Petr zmíní o tom, jak tým poslední roky hodně zabral, a Lenka s úsměvem prohodí: „No jo, my jsme to tu za tebe odmakali, viď, tak hlavně neotěhotni znova, ať si nás zas nejdeš odpočinout‘.“ V místnosti to někdo nervózně odsměje, někdo sklopí oči. Nevěřila jsem svým uším. Všechna krev mi spadne někam do nohou a já jen sedím a koukám před sebe. Nezmůžu se ani na úsměv, ani na poznámku. Jen cítím, jak mi vysychá hrdlo.
Jedna věta, kabinka na záchodě a všechno, co se nevešlo do „dovolené“
Ještě chvíli sedím, koukám do poznámkového bloku a vůbec nevím, o čem se mluví. Slyším jen útržky slov, která ke mně nedoléhají v souvislostech. V hlavě mi dokola běží ta věta o „odpočinku“. Mám dojem, jako bych se dívala na sebe zvenku, jak tam sedím a snažím se tvářit normálně. Pak řeknu, že si potřebuju odskočit, zvednu se a skoro uteču z místnosti. Na chodbě se vyhnu pohledům, jdu rovnou na záchod, zavřu se v kabince, zamknu a v ten moment se to rozjede. Slzy mi začnou téct, ať dělám, co dělám. Snažím se dýchat potichu, aby to nebylo slyšet, ale nejde to úplně ovládnout. Je v tom všechno najednou – stud, že mě to tak rozhodilo, vztek, že jsem tak citlivá, a pocit viny, že možná fakt byli naštvaní, že jsem byla tři roky doma a oni to „odmakali“.
Sedím na prkýnku, tiše brečím a snažím se uklidnit tím, že si v duchu opakuju, že mateřská nebyla žádná dovolená. Připomínám si všední dny, kdy jsem se ani nestihla v klidu najíst, noci bez spánku, strach, jestli je všechno v pořádku. Vím, že jsem fakt nelelkovala, a přesto mě ta slova dokážou takhle rozložit. Chvíli přemýšlím, jestli to prostě spolknout a tvářit se, že o nic nejde, nebo jestli někdy najdu odvahu říct Lence, že mě to bolelo. Teď na to ale sílu nemám. Nakonec si opláchnu obličej studenou vodou, podívám se na sebe do zrcadla a snažím se srovnat výraz tak, aby nic nepoznali. Když se vracím ke stolu, cítím v těle únavu, jako bych tam byla už týden. Vím, že tenhle návrat nebude jen o naučení se novým systémům a projektům, ale i o tom, jak si v práci znovu srovnat svoje místo a nenechat ze sebe dělat tu, co si šla „odpočinout“. A zároveň mi dochází, jak moc jsem po těch třech letech vlastně křehká, i když jsem si to doteď nechtěla připustit.
