Článek
Poslední týdny jsem jela hodně přes čáru. V práci se všechno sypalo najednou, večery jsem trávila u notebooku a měla pocit, že doma jen přespávám. V jednu chvíli mi prostě došlo, že takhle to dál nejde, a začala jsem přemlouvat přítele, ať na víkend vypadneme aspoň někam do hor. Jen my dva, nic neplánovat, jen se trochu vypnout. Našla jsem malý penzion s wellness, na fotkách vypadal skoro až ospale. Nejvíc mě chytla ta vířivka, malý prostor, tlumené světlo, přesně to, co jsem potřebovala. Hned při příjezdu jsem se na recepci ptala, jestli se musí vířivka rezervovat. Paní nám napsala večerní hodinu, usmála se a mezi řečí dodala, že to bude „jen pro vás“. V tu chvíli jsem si v hlavě malovala scénu, jak sedíme v teplé vodě, ticho, nikdo nikde, konečně klid.
Vysněná atmosféra se rozplynula hned po otevření dveří
Večer jsme se převlékli do plavek, navlékli župany a šli dolů. Byla jsem docela natěšená, skoro jako na nějaké malé rande. Jakmile jsem ale otevřela dveře od místnosti s vířivkou, zarazil mě hluk. Smích, hlasitý hovor a z mobilu puštěná hudba. Ve vodě už seděl nějaký pár, v ruce skleničky, vypadali dost zabydleně. Chvíli jsem tam jen stála a přemýšlela, jestli jsem si spletla čas. Zkontrolovala jsem hodinky, sedělo to. Tak jsem se nejistě zeptala, jestli mají taky rezervaci na osm. Oni se na nás usmáli a v klidu řekli, že jo, že jim na recepci řekli to samé a že se „v pohodě vejdeme“. V tu chvíli jsem cítila, jak mi to moje vysněné „jen pro vás“ v hlavě prasklo jako bublina, ale nevěděla jsem, co s tím.
Bylo mi blbé tam hned na místě něco řešit. Před cizími lidmi, navíc v plavkách. S přítelem jsme si vyměnili pohled a nějak beze slov jsme se shodli, že když už jsme tady, tak si prostě přisedneme. Sedli jsme si do rohu, co byl nejdál od nich, ale v té malé vířivce to znamenalo být zhruba metr od sebe. Ten pár byl dost rozjařený, popíjeli vlastní prosecco, smáli se a dost na sebe sahali. Ne nějak vyloženě explicitně, ale pořád. Bylo těžké nedívat se tím směrem, když jsme tam byli tak natěsno. Snažila jsem se dělat, že mi to nevadí, povídat si s přítelem a tvářit se normálně. Uvnitř jsem ale cítila, jak se mi ten obraz „klidného večera“ rozpadá a místo toho nastupuje takové napětí a nepohodlí.
Když vtipy začnou lézt za kůži
Po chvíli se na nás začali víc obracet. Chlap z toho páru se zeptal, odkud jsme a kam jedeme lyžovat, taková klasická konverzace s cizinci. Chvilku to ještě šlo, odpovídali jsme, něco jsme se ze slušnosti zeptali i my. Jenže pak začal mít různé poznámky. Řekl třeba, že „mladým to tady sluší nejvíc ve vířivce“ a že „bychom si ten víkend měli užít naplno“. Jeho přítelkyně se smála a prohodila něco v tom smyslu, že „tady to místní prý občas mají skoro jako swingers“. Řekla to jako fór, ale mně to vtipné nepřišlo. V tu chvíli jsem zkoprněla. Jen jsem se nervózně pousmála a snažila se otočit zpátky k příteli, bavit se s ním o něčem úplně jiném, ale v hlavě mi jelo jen to, že tohle už je za mojí hranou. Necítila jsem se dobře, jen jsem zároveň neuměla tu hranici nahlas pojmenovat.
Jak ty řeči pokračovaly a oni byli čím dál uvolněnější a hlasitější, začala jsem být spíš naštvaná než stydlivá. Vadilo mi, jak se chovají, ale možná ještě víc mi vadilo, že tam pořád sedím a jen to snáším. Naklonila jsem se k příteli a potichu mu řekla, že mě to nebaví a že bych radši šla, i když máme ještě půl hodiny. Souhlasil hned, bylo vidět, že jemu to taky není příjemné. Když jsme vstávali, nedalo mi to a napůl v žertu, napůl ve vzteku jsem poznamenala, že jsme čekali, že budeme mít vířivku sami, protože nám to tak slíbili. Ten chlap se jen ušklíbl a řekl něco jako, že „jsme klidně mohli zůstat, že se umí dělit“. V tu chvíli se mi sevřel žaludek, měla jsem chuť odseknout, ale místo toho jsem radši nic neřekla, jen jsem se rychle zabalila do županu. Měla jsem strach, že kdybych začala mluvit, vyjede ze mě víc emocí, než bych chtěla.
Když se slib změnil v omluvu a pozdní klid
V tom županu, ještě celá rozklepaná, jsem šla rovnou na recepci. Nechtěla jsem dělat scénu, ale zároveň mi přišlo nefér, že nám slíbili něco jiného a z toho pak vznikla tahle situace. Snažila jsem se mluvit klidně. Řekla jsem, že jsme měli mít vířivku jen pro sebe, ale nakonec jsme tam byli namačkaní s jiným párem, který se podle mě choval dost nevhodně. Recepční se omluvila, podívala se do systému a ukázalo se, že opravdu existují dvě rezervace na stejný čas. Prý nějaká chyba v počítači. Nabídla nám náhradní termín ráno zadarmo a láhev vína na pokoj jako omluvu. Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem jí ještě řekla, že ten pár byl fakt přes čáru, aby o tom věděli, kdyby si někdo stěžoval příště. Ona jen přikývla a vypadala, že to bere vážně.
Ráno jsme šli do vířivky znovu. Tentokrát jsme tam byli opravdu sami. Bylo ticho, jen šum vody, z okna bylo vidět čerstvě napadaný sníh. Přesně to, co jsem si původně představovala. Přesto jsem se nedokázala úplně uvolnit. V hlavě se mi pořád vracel ten večer a moje vlastní nejistota, jestli nejsem přecitlivělá, když mi to vadilo. Uvědomila jsem si, jak rychle se člověku může rozpadnout pocit bezpečí jen tím, že někdo nerespektuje hranice, i když to na první pohled „jen vtipkuje“. A taky jak těžké je v té chvíli ty hranice bránit nahlas, zvlášť když jste v plavkách s cizími lidmi v malé místnosti. Domů jsem odjížděla s tím, že víkend byl celkově fajn, prošli jsme se, dobře jsme se najedli, ale tahle epizoda mi zůstala v hlavě. Spíš jako připomínka pro mě samotnou, že příště chci svoje hranice říct dřív a jasněji, i kdyby to mělo někoho mírně rozhodit.
