Článek
Do tramvaje jsem naskočila v poslední chvíli a už cestou jsem si v duchu nadávala, proč si zase nechám celý víkend rozstřílet. Měla jsem plán něco dodělat do práce, trochu si odpočinout, ale máma mi večeři připomínala už dvakrát během týdne, tak jsem prostě nedokázala říct, že nepřijdu. Zároveň jsem se ale těšila na její sekanou, na tu mám slabost od dětství. Když jsem otevřela dveře od bytu, praštila mě do nosu známá směs omastku a cibule, máma pobíhala mezi kuchyní a obývákem, něco si mumlala pod vousy a sestra už seděla u stolu s čajem. Hrála si s uchem hrnku a byla nějak tichá, ale přičetla jsem to tomu, že má asi zase nějaký průšvih v práci.
Nedělní rituál, který se začal nenápadně lámat
U stolu to začalo klasicky. Máma pořád dolévala brambory, ujišťovala se, jestli je maso dost propečené, a mezitím se mě ptala na práci. Jestli už „tam nahoře“ pochopili, že bych si zasloužila lepší místo, a jestli jsem nad tím aspoň začala přemýšlet. Já se smála, kroutila hlavou a snažila se to shodit někam do humoru. Táta seděl naproti, bručel si něco na adresu politiků v televizi a občas mezi řečmi prohodil obligátní: „A co ty, už máš někoho stálého?“ Vždycky když to zaznělo, cítila jsem, jak ve mně něco nadskočí. V duchu jsem si dělala čárky, kolikrát za večer to téma přijde na řadu. Do toho jsem sledovala sestru, jak šťourá do jídla. Když jsem se jí zeptala, jak se má, odbyla mě stručným „dobře, nic extra“ a hned stočila řeč jinam.
Když jsme dojedli hlavní chod, máma si ke mně přisedla, utřela si ruce do utěrky a podívala se střídavě na mě a na sestru takovým zvláštním způsobem, který jsem u ní neznala. Pak řekla: „Tak, než přinesu zákusek, má tvoje sestra něco, co by nám chtěla říct.“ V tu vteřinu mi došlo, že tady běží něco, o čem já nemám ani tušení, ale máma ano. Sestra si odkašlala, podívala se krátce na mě a pak na rodiče a řekla, že se za tři měsíce stěhuje do Holandska za přítelem. Že už podala výpověď v práci i v nájmu. Zůstala jsem sedět s otevřenou pusou, příbor v ruce. První myšlenka nebyla, že odjíždí pryč, ale úplně přízemní: jak je možný, že jsem o tom vůbec nic nevěděla.
Oznámení, které změnilo atmosféru u stolu
Máma se okamžitě rozjela do otázek. Jestli si to dobře rozmyslela, kde tam bude bydlet, jestli ví, kolik tam stojí nájmy, jak často se bude vracet. Nečekala ani na odpovědi, jen to sypala. Táta koukal do talíře a mlčel, což u něj bylo horší než jakýkoli komentář. Já jsem seděla jak přimražená a v hlavě mi běželo jen „cože“. Nemohla jsem se chytit. Když jsem se konečně nadechla, vypadlo ze mě jen: „Počkej, jak jako za tři měsíce? A tys mi nechtěla nic říct?“ V tu chvíli mi došlo, jak to zní, ale už to bylo venku. Vzduch u stolu zhoustl. Sestra protočila oči a řekla, že to dneska vlastně vůbec nechtěla řešit, že nechtěla kazit večer. Máma se snažila rychle vstát a začala mluvit o koláči, ale bylo jasné, že z pohodové nedělní večeře už nic nebude.
Po jídle jsem automaticky začala sklízet nádobí. Třískla jsem talířem o další o něco víc, než bylo nutné, a máma na mě v kuchyni tiše sykla, ať na ni dneska nevyjíždím, že toho má sama dost. V tu chvíli jsem cítila, jak ve mně krouží naštvání i soucit zároveň. Na sestru, že mi nic neřekla. Na tátu, který tam seděl jak opařený a dozvěděl se to stejně nečekaně jako já. A i na mámu, která to nejspíš nějakou dobu věděla a teď dělala rozhodčí. Když jsem zahlédla, že sestra zmizela na balkon s cigaretou, opláchla jsem si ruce od pěny a šla za ní. Měla jsem pocit, že mi jinak praskne hlava. Otevřela jsem dveře, venku bylo chladno a ona stála opřená o zábradlí. Bez okolků jsem jí řekla, že mě mrzí, že jsem se to nedozvěděla dřív.
Rozhovor na balkoně, kde zaznělo to podstatné
Nejdřív obrátila oči v sloup, jako by čekala klasickou hádku, kterou už má v hlavě napsanou. Pak jí ale trochu povolila ramena a řekla, že se bála, že ji budu přemlouvat. Připomněla mi, jak kvůli mým radám kdysi přestoupila na jinou školu a pak toho litovala. Přiznala, že je z toho celého sama šíleně nervózní, ale že má pocit, že když to teď nezkusí, už nikam nevyjede. Mluvila o tom, jak si hledala práci a bydlení, jak to řešila sama, krok za krokem. Když jsem ji poslouchala, začalo mi docházet, že to neudělala naschvál proti mně. Že prostě potřebovala jednou udělat velké rozhodnutí bez mého komentáře. Řekla jsem jí, že mě děsí hlavně představa, že tady najednou nebude. Že jsem ji měla v hlavě automaticky nastavenou jako „za rohem“. Obejmula mě a řekla, že za rohem bude, jen trochu dál.
Když jsem večer odcházela, rodiče už byli vyčerpaní a stažení do sebe. Táta zůstal v obýváku, máma mě doprovodila ke dveřím a šeptem mě poprosila, ať jí pak napíšu, co si o tom všem myslím. V tu chvíli jsem ale neměla jasno ani sama v sobě. Věděla jsem jen, že se něco pohnulo, nejen v jejím životě, ale i v mém. V tramvaji jsem koukala z okna na tmu za sklem a přemýšlela. Nevadilo mi, že odjíždí zrovna do Holandska. Trápilo mě spíš to, jak samozřejmě jsem brala, že my dvě zůstaneme tady, v dojezdu dvou zastávek. V hlavě se mi mísil strach z prázdnějšího rodinného stolu s malou, nepříjemnou závistí. Ona ten velký krok udělala, zatímco já o svém pořád jen mluvím a nechávám nedělní večeře, aby mi vyplnily místo, kde by možná už něco mělo být jinak.
