Článek
Ráno jsem vstávala s tím, že mám narozeniny, ale necítila jsem se nijak slavnostně. Spíš unaveně a trochu podrážděně, jako bych šla do běžného pracovního dne, jen s tím rozdílem, že mi v hlavě svítilo číslo, kterému jsem se vlastně nechtěla moc věnovat. V práci mi popřáli jen ti nejbližší kolegové, rychle mezi úkoly a poradami. Žádné velké scény, žádný dort v zasedačce, prostě standardní den. Chvíli mě to mrzelo, ale pak jsem si v duchu řekla, že jsem už velká holka a nemůžu čekat oslavy jako na základce. Během dne jsem si v hlavě nastavila plán, že večer prostě zalezu domů, udělám si něco jednoduchého k jídlu a pustím si seriál. Žádné povinné veselí, jen klid.
Cestou z práce v tramvaji jsem projížděla sociální sítě. Všude se na mě valily fotky kamarádek s rodinami, balónky, dorty, děti s čepičkami, velké oslavy. Trochu mě to píchlo u srdce, protože já jsem nic z toho neměla a v tu chvíli se mi to najednou zdálo hodně viditelné. Zkusila jsem to přejít a říkala si, že je to jenom obrázek, ne realita. Přišla mi krátká SMS od mámy, spíš povinné přání než něco osobního, a od táty nic. Ne že bych to nečekala, ale stejně mě to vždycky na chvíli zamrazí. Uklidňovala jsem se tím, že aspoň budu mít večer klid, nikdo mě nebude nikam tahat a nebudu muset předstírat, že mám náladu slavit.
Večer, který měl být jen o klidu a tichu
Když jsem dorazila domů, automaticky jsem se převlékla do tepláků a starého trička. V kuchyni jsem začala chystat jednoduchou večeři a v hlavě jsem si skládala, co si pustím za seriál. S každou minutou jsem se trochu víc uvolňovala, protože přes den jsem se v sobě tak nějak držela, abych nepropadla špatné náladě. Těšila jsem se na ten svůj večer v tichu, na to, že po mně nikdo nic nebude chtít. Zrovna když jsem si dala jídlo na talíř a těšila se, že si sednu, zazvonil zvonek u dveří. Lekla jsem se, protože jsem nikoho nečekala. První reakce byla spíš otrávená – kdo mě zase otravuje zrovna dneska, když jsem si konečně slíbila, že budu mít klid.
Otevřela jsem dveře a za nimi stála Bára s kytkou a papírovou taškou, culila se od ucha k uchu. Něco v tom smyslu, že by ji hryzalo svědomí, kdyby mě nechala slavit samotnou, pronesla takovým lehkým tónem, jaký používá vždycky, když chce odlehčit situaci. V tu chvíli mě to fakt dojalo. Najednou jsem měla pocit, že na mě přece jen někdo myslí víc než jen jednou větou v SMS. Došlo mi, že jela přes půl města po práci, jen aby se u mě zastavila. Pozvala jsem ji dál, dala jí čaj a přesunuly jsme se do obýváku na gauč. Chvíli jsme si jen tak povídaly o běžných věcech a já byla ráda, že tu není ticho.
„Vtipný“ hrnek, který všechno spustil
Pak mi podala tu papírovou tašku a pobídla mě, ať to hned rozbalím, že se na to těšila. Sáhla jsem dovnitř a vytáhla hrnek s „vtipným“ nápisem o tom, že je mi přes třicet a nemám děti. Na chvíli jsem jen koukala na ten text a v krku se mi něco sevřelo. Bára se zasmála a bez větší pauzy dodala něco jako: že mě to třeba jednou nakopne, že si musím pospíšit, protože biologické hodiny nečekají. V tu chvíli mi v hlavě prostě přeskočilo. Věděla jsem, že ví, jak mě tohle téma bolí, a jak často tohle od různých lidí poslouchám. Právě proto to zabolelo ještě víc.
Najednou jsem cítila, jak ve mně vyletí vztek. Úplně fyzicky, až mě začaly pálit uši. Položila jsem ten hrnek na stůl mnohem hlasitěji, než jsem chtěla, a zeptala se jí, co si jako myslí, že je na tom vtipné. Nehezkým tónem, bez filtru. Začala jsem jí připomínat všechny předchozí narážky, kdy si dělala srandu z toho, že jsem sama a bez dětí, a jak mi to leze na nervy. Kolikrát jsem to přecházela, smála se s ní nebo to nějak zamluvila, ale ve mně se to mezitím vrstvilo. Teď jsem mluvila dost nahlas, skoro jsem křičela. Nakonec ze mě vyletělo, ať se sebere a jde, že tohle už fakt nedávám. Sama jsem se v tu chvíli skoro nepoznávala, ale nedokázala jsem to zastavit.
Co všechno se schovalo za jedním dárkem
Bára zůstala chvíli zaraženě sedět, jako by jí to vůbec nedávalo smysl. Zmohla se jen na tiché, že to tak nemyslela, a bylo vidět, že je v šoku. Pak si pomalu vzala kabelku a šla ke dveřím. Nezastavila jsem ji. Jen jsem za ní zavřela a najednou bylo v bytě takové ticho, že mi hučelo v uších. Sedla jsem si na zem v kuchyni, opřela se o linku, ruce se mi třásly a v hlavě mi běžely tisíce věcí najednou. Cítila jsem vztek, smutek, trochu vinu, ale zároveň i zvláštní úlevu, že jsem to konečně nenechala být. Uvědomila jsem si, že to nebylo jen o jednom hloupém hrnku, ale o všech těch poznámkách, představách ostatních o tom, jak má můj život vypadat, a o tom, jak dlouho už se snažím tvářit, že mě to nechává v klidu. Ten večer, který měl být původně jen tichý a obyčejný, mi najednou ukázal něco, co jsem už asi potřebovala vidět.
