Článek
Když nám v práci oznámili, že nastupuje nový kolega Marek a že ho mám první týdny zaškolovat, brala jsem to jako normální úkol navíc. Seděli jsme vedle sebe, ukazovala jsem mu systémy, vysvětlovala procesy, chodili jsme spolu na oběd, protože to tak nějak vyplynulo. Byl mi od začátku sympatický, působil trochu nesvůj, takový ten typ, co se snaží chytit tempo a zároveň moc nepřekážet. Já jsem u nových lidí spíš opatrná, takže jsem se držela v bezpečné pracovní rovině. Po pár dnech jsem ale viděla, že je rád za jakýkoli kontakt, moc se neorientuje ani ve městě, ani v té firemní kultuře. Začali jsme tak občas sklouzávat i k věcem mimo práci. Když pak po jedné páteční směně navrhl, že bychom mohli skočit „na jedno za roh“, přišlo mi to jako normální pokračování. Prostě kolega, který se snaží zapadnout.
Jedno pivo, které otevřelo minulost
V hospodě to začalo klasicky. Odkud jsme, kde jsme chodili do školy, co dělají naši rodiče. Já obvykle svoje rodinné poměry moc nerozebírám, většinou to odbudu jednou větou, ale v té uvolněnější atmosféře jsem řekla, že mě vychovávala jen máma a o tátovi toho moc nevím. Spíš pár útržků z máminých poznámek, které občas někde mezi řečí spadly. Nečekala jsem od něj žádnou zvláštní reakci, ale on na to řekl, že to měl vlastně obráceně – vyrůstal jen s tátou a máma od nich odešla, když byl malej. Zarazilo mě to, ale v tu chvíli jsem to brala jen jako zvláštní souhru náhod. Dvě rozbité rodiny, dva lidi u piva. Vůbec mě ještě nenapadlo, že by v tom mohlo být něco víc.
Pak jsme se nějak přirozeně dostali k tomu, kde kdo vyrůstal. Marek zmínil jedno větší město a mně v hlavě lehce bliklo, protože jsem si vzpomněla, že máma jednou říkala, že tam kdysi žil můj táta. Bylo to jen mimochodem, někdy dávno. Okamžitě jsem si to sama pro sebe shodila s tím, že města jsou velká a lidí je spousta. Jenže Marek pak dodal, že jeho táta dělal řidiče náklaďáku a byl pořád na cestách. A to už mi sedělo až nepříjemně přesně. Řidič náklaďáku byl asi jediný konkrétní údaj, který jsem o svém tátovi měla. V tu chvíli jsem v té konverzaci najednou byla mnohem víc přítomná. Začala jsem se vyptávat trochu cíleněji, ale navenek jsem se tvářila, že jen navazuju na to, co říkal. Ptala jsem se, jaké to bylo, když byl táta pořád pryč, jak to zvládali. Snažila jsem se působit normálně, ale v hlavě mi to začínalo šrotovat.
Moment, kdy všechno začalo zapadat
Marek mi začal vyprávět, že když mu bylo asi sedm, táta se na nějakou dobu z domu ztratil. Říkal, že se tehdy doma mluvilo o tom, že má „nějaký jiný život“, ale on jako dítě tomu moc nerozuměl, jen si pamatuje, že se předtím hodně hádali. Jak to říkal, vybavila se mi máma, jak jednou seděla u stolu a opatrně mi vysvětlovala, že můj táta měl kdysi rodinu, kterou opustil. Řekla mi, že proto o něm nechce moc mluvit, že to není hezký příběh. Čísla let mi v hlavě začala přibližně zapadat – kdy jsem se narodila já, kolik mohlo být tomu dítěti z té jiné rodiny. Necítila jsem se dobře, tak jsem sáhla po půllitru - hlavně proto, abych zamaskovala, že se mi trochu třese ruka i hlas.
Pak jsme se nějak dostali k úplně konkrétním drobnostem. Řekla jsem, jak se jmenuju, a on na to automaticky navázal tím, jak se jmenuje jeho táta. To jméno mi okamžitě něco udělalo v žaludku, ale pořád jsem se snažila sama sebe brzdit, že lidi se jmenují všelijak a shoda jména ještě nic neznamená. Marek dál mluvil a zmínil, že jeho táta měl jeden divný zvyk – že každé ráno jedl párek s hořčicí a chlebem k snídani. A že když byl naštvaný, měl jednu konkrétní hlášku, kterou říkal pořád dokola. Když tu hlášku nahlas zopakoval, úplně mi to naskočilo. Přesně tu samou větu použila kdysi máma, když si u vína víc povolila a parodovala mého tátu. V tu chvíli se mi v hlavě všechno spojilo – jméno, město, práce, ta hláška – a najednou mi tam proběhla úplně čistá věta: „On by fakt mohl být můj brácha.“
Utéct od odpovědi, nebo ji konečně hledat
Najednou jsem vůbec nevěděla, jak se chovat. Jedna část mě měla chuť to na něj rovnou vybalit, prostě říct, co se mi honí hlavou, a zeptat se ho na další detaily. Druhá část ve mně byla úplně stažená strachem. Co když se pletu a udělám ze sebe hysterku? A co když se nepletu a v té chvíli mu převrátím život i sobě? Vybrala jsem si únikovou cestu. Lehce jsem konverzaci stočila zpátky k práci, zmínila jsem nějaký projekt, co nás čeká. Pak jsem se po chvíli podívala na hodinky a řekla, že zítra mám náročný den a musím domů. Marek to vzal úplně v pohodě, zaplatili jsme a rozloučili se. Cestou v tramvaji jsem si v hlavě přehrávala každou větu z toho večera. Po pár zastávkách mi došlo, že tohle ze sebe jen tak nesetřesu. Vystoupila jsem o jednu zastávku dřív a cestou pěšky jsem si v duchu sepisovala konkrétní otázky, na které se musím mámy zeptat.
Doma jsem asi půl hodiny jen chodila po bytě sem a tam. Měla jsem v ruce mobil, ale nedokázala jsem se rozhodnout, jestli mámě zavolat hned, nebo to nechat na víkend, kdy za ní stejně plánuju jet. Věděla jsem, že téma táta je pro ni citlivé, vždycky kolem něj chodila opatrně. Zároveň jsem ale cítila, že mám právo vědět, jestli vedle mě v kanceláři nesedí nevlastní brácha. Připadala jsem si trochu směšně, jak nad tím takhle stojím a nevím, co udělat, ale nic z toho nebylo jednoduché. Nakonec jsem jí napsala jen krátkou zprávu, že bych s ní o víkendu potřebovala něco probrat. Mobil jsem položila displejem dolů na stůl, jako by mi mohl něco udělat. Do postele jsem si lehala s divným pocitem, že se mi možná trochu překlopí svět, ale zatím je všechno jen v mojí hlavě. Podezření, o kterém v tu chvíli vím jen já.
