Článek
Byla sobota po obědě, takový ten obyčejný den, kdy člověk nemá velké plány. Vzala jsem z pekárny koláč, co má babička ráda, a dojela za ní na sídliště. Volala už párkrát, že potřebuje pomoct s věcmi po dědovi, tak jsem si říkala, že je čas to konečně udělat. V bytě to vonělo kávou, v obýváku připravené krabice, na stolku hrnky a talířek s kostkami cukru jako vždycky. Babička byla trochu nervózní, ale viditelně ráda, že tam nejsem jen „na skok“, ale že spolu něco uděláme. Mně to přišlo fajn. Mít pocit, že jí pomáhám, a zároveň být s ní, když je teď sama.
Krabice, fotky a jedna věta, která nešla vzít zpět
Začaly jsme vytahovat staré fotky a alba. Babička se rychle rozpovídala, vyprávěla, kde bylo foceno co, kdo je kdo, a já jsem se vyptávala, protože spoustu lidí z těch černobílých fotek jsem vlastně ani neznala. Ukazovala mi mámu jako malou, její první školní den, výlety, svatbu. Bylo pro mě zvláštní vidět ji v těch situacích, o kterých občas jen tak mezi řečí mluví. Pak jsme narazily na fotky, kde jsem já jako mimino. Babička něco prohodila o tom, že jsem „celá po něm“, a v tu chvíli se zarazila. Usmála jsem se, shodila to na legraci a zeptala se, po kom jako. Ona to nějak zamluvila, ale v hlavě mi to trochu zůstalo. Takové malé bliknutí, které jsem tehdy moc neřešila, ale nezmizelo.
Rodný list, který rozpojil naučený příběh
V jedné obálce mezi fotkami jsem našla založený nějaký papír. Vytáhla jsem ho, abych ho odložila stranou, a všimla si, že je to kopie mého rodného listu. Přišlo mi zvláštní, že to má babička mezi fotkami, tak jsem se na to koukla pořádně. Četla jsem si svoje jméno, rodiče, všechno vypadalo normálně, než mi padlo oko na datum uznání otcovství. Bylo o několik měsíců jinde, než kdy jsem se narodila. Nesedělo to s tím, co jsem celý život slyšela – že rodiče byli už svoji, že táta byl „u všeho“ od začátku, jak se vždycky říkalo. Nahlas jsem se zeptala, proč to tam je takhle. Babička se nadechla, pokrčila rameny a řekla něco o úředním zmatku, ale viděla jsem, jak jí cukla ruka, když sahala po hrnku. V tu chvíli jsem zpozorněla.
Když ticho u stolu začne mluvit nahlas
Chvíli jsme obě jen tak seděly, já s tím papírem v ruce a ona naproti mně. Cítila jsem, že něco není v pořádku, a nedokázala jsem to jen tak přejít. Začala jsem se ptát znovu, tentokrát trochu naléhavěji. Ne agresivně, ale už mě štvalo, že se z toho snaží vyklouznout. Babička se nejdřív naštvala, proč do toho rýpu a že tomu nerozumím. Pak se jí zlomil hlas, sklopila oči a začala brečet. Opakovala, že to takhle nechtěla, že jí je to celé líto. Po chvíli z ní vypadlo, že máma otěhotněla s někým jiným ještě předtím, než poznala tátu, a že se pak domluvili, že mě táta přizná jako svoji a už se o tom nikdy mluvit nebude. Seděla jsem tam jak přimražená. Hlavou mi běželo, že mi celou dobu lhali, cítila jsem naštvání, ale zároveň mi jí bylo strašně líto, jak tam sedí se slzama v očích a hroutí se pod tíhou něčeho, co tahá roky.
Rozhovory, které už nejde odložit na jindy
Cesta autobusem domů byla jak v mlze. Dívala jsem se z okna a v hlavě se mi začaly vybavovat různé drobnosti, kterým jsem dřív nevěnovala pozornost. Poznámky o „cizí krvi“, poznámky o mojí povaze, která prý „není po nikom z nás“. Věci, které mi tehdy přišly jen jako divné řeči. Najednou jsem k nim měla úplně jiný klíč. Večer jsem si sedla s mámou v kuchyni. Nešlo to obejít, prostě jsem na ni vyhrkla, co mi babička řekla. Máma se nejdřív snažila tvářit, že si babička něco popletla, pak to shazovala jako nedorozumění, ale postupně jí bylo vidět na očích, že ví, že vím moc. Nakonec se rozplakala a přiznala, že je to pravda. Vysvětlovala mi, jak se bála, že bych přišla o tátu, jak ji rodina tlačila do toho, aby to nechala být, a že si myslela, že bude lepší, když to nikdy nebudu řešit.
Táta, který zůstal tátou, a příběh, který se přepsal
Další den jsem si sedla s tátou. Bála jsem se toho možná ještě víc než rozhovoru s mámou. Čekala jsem, že bude naštvaný, že se to vytáhlo, že bude mít pocit zrady. On ale působil hlavně unaveně a smutně. Řekl mi, že pro něj jsem prostě jeho dcera, že ho nikdy nenapadlo mě brát jinak, ale že měl celý život strach, že se to jednou dozvím a něco se mezi námi zlomí. V tu chvíli se mi ulevilo, že o něj nepřijdu, že se na mě nedívá jako na cizího člověka. Zároveň jsem ale cítila, že se něco změnilo. Ta představa o „normální rodině“, ve které jsem vyrůstala, se mi rozsypala.
Pár dní jsem to v sobě jen tak nosila. Fungovala jsem normálně, chodila do práce, s kamarády jsem se bavila o úplně běžných věcech, ale pod tím vším jsem se pořád vracela k tomu rodnému listu a k větám, které u babičky padly. Nakonec jsem se k mámě vrátila a požádala ji o jméno biologického otce. Ne proto, že bych za ním hned chtěla běžet, ale spíš kvůli sobě. Abych věděla, kdo tam v tom příběhu chybí a nemusela si to jen dokreslovat. Trvalo mi nějakou dobu, než jsem si přiznala, že můj životní příběh je jiný, než jsem si dvacet let myslela. Ne horší, ne lepší, prostě jiný. A že se s tím budu muset naučit žít po svém.
