Článek
Byly Vánoce a s partnerem jsme se domluvili, že to letos nebudeme přehánět s dárky. Spíš něco menšího, symbolického. Od něj jsem dostala sadu na DNA testování původu, bral to jako srandu a mě to hned chytlo. Připadalo mi to jako zajímavá hra, takový moderní horoskop, který ti řekne, odkud jsi. Nadchlo mě to natolik, že jsme doobjednali ještě dvě sady a já přemluvila mámu s tátou, ať to uděláme všichni tři. Brali to jako rodinný projekt, smáli se tomu, máma říkala, že aspoň zjistíme, jestli nejsme někde od Balkánu. Nakonec jsme všichni poslali vzorky a já nad tím víc nepřemýšlela, čekala jsem prostě potvrzení, že jsme „někde od Slovenska“, jak se v naší rodině vždycky říkalo.
Výsledky přišly jedno obyčejné všední odpoledne. Seděla jsem večer u notebooku v kuchyni, rodiče mi předem psali, ať se na to podívám první, že se v tom moc nevyznají. Otevřela jsem ten barevný graf, klikala na jednotlivé záložky a docela se bavila nad tím, jak to celé vypadá. Jako první jsem si všimla, že s mámou to ukazuje jasnou shodu rodič–dítě. Uklidnilo mě to, brala jsem to jako potvrzení, že tomu systému jde věřit. Pak jsem otevřela tátův profil a čekala jsem něco podobného. Místo toho se u mého jména ukazovali jen vzdálení příbuzní. Žádná přímá vazba rodič–dítě. Nejdřív jsem si myslela, že jsem si to blbě proklikala nebo že jsem něco špatně spárovala. Hodinu jsem zkoušela různé kombinace, přihlašovala se znovu, pročítala nápovědu. Čím víc jsem si to porovnávala, tím víc mi začalo být fyzicky špatně.
Když „nevinný“ dárek přestane být hra
Další den jsem napsala na zákaznickou podporu, poslala screenshoty a skoro prosila mezi řádky, aby mi napsali, že to může být nějaký omyl. Po pár hodinách mi přišla odpověď, která byla věcná a klidná, ale mě skoro rozložila. Stejně mi to nestačilo, tak jsem tam ještě volala. Slečna na telefonu mi trpělivě vysvětlila, že chyba u určení rodičů je extrémně nepravděpodobná, že kombinace markerů v mém případě mluví jasně a že podle jejich dat muž, kterého mám v systému, můj biologický otec být nemůže. Položila jsem telefon a chvíli jen seděla v kuchyni a koukala do stolu. Měla jsem pocit, že jsem někde mezi dvěma světy, ve kterých nic nedává smysl. Věděla jsem, že to nemůžu jen tak zamést pod koberec, ale zároveň jsem vůbec netušila, jak ten první krok udělat a na koho se obrátit jako na prvního.
Nakonec jsem šla za mámou. Instinktivně mi přišlo logické začít u ní, když bylo jasné, že ona je biologicky „jistá“. Počkala jsem, až přijde z práce, chytla jsem ji v kuchyni, kde si chystala večeři, a ukázala jí výsledky. Řekla jsem úplně napřímo, co ty testy tvrdí. Viděla jsem, jak z ní během vteřiny spadla veškerá barva, najednou byla úplně strnulá. Nejprve se snažila zpochybňovat testy, říkala, že to přece nemusí být přesné a že na internetu se píše ledacos. Stačilo ale pár minut a zlomilo se to. Rozbrečela se, začala se omlouvat a mezi vzlyky ze sebe dostávala příběh, o kterém jsem do té chvíle neměla tušení. Krátce předtím, než otěhotněla, měla krátký románek s jedním známým. Nikdy si nebyla stoprocentně jistá, kdo je můj biologický otec. Rozhodla se to vytěsnit, vzít to tak, že táta je prostě táta, a už se k tomu nikdy nevracet.
Pravda u stolu, který znal jen běžné rodinné večeře
V tu chvíli se ve mně míchalo všechno najednou. Vztek, že mi to tolik let neřekla. Zklamání, že se něco tak zásadního schovávalo za zdánlivě normální rodinou. A zároveň obrovský soucit, protože jsem viděla, jak se stydí a jak se bojí, co to udělá s tátou. Seděly jsme v té kuchyni, já mezi uraženým dítětem a dospělou ženou, která chápe, že život je často chaotický a nikdo nedělá rozhodnutí v ideálních podmínkách. Nakonec jsme se shodly na tom, že tátovi to musíme říct společně. Představa, že by se to dozvěděl oklikou, byla nesnesitelná. Večer jsme seděli všichni tři u stolu, já před sebou notebook s výsledky a ruce se mi třásly tak, že jsem málem ani neuměla psát heslo. Táta byl nejdřív úplně v šoku, dlouho mlčel. Pak se na mámu rozkřičel, padala slova, která jsem od něj nikdy neslyšela, ale zároveň opakoval, že pro něj se na tom, že jsem jeho dcera, nic nemění. Ty dvě věci existovaly vedle sebe, vztek na mámu a loajalita ke mně.
Další týdny byly doma napjaté. Táta se na čas trochu uzavřel do sebe, s mámou jsme měly několik ostrých konfliktů, kde ze mě padaly věty, které bych si dnes nejraději vymazala z paměti. Měla jsem pocit, že mi někdo zpětně přepisuje celé dětství, každý detail jsem najednou zkoumala jinou optikou. Přesto jsem v sobě měla silnou potřebu zjistit, kdo je ten můj biologický otec. Nešlo ani tak o hledání nové rodiny, spíš jsem chtěla vidět tvář člověka, po kterém mám polovinu genů. Máma mi po pár dnech váhání dala jeho jméno a nějaké základní informace. Řekla mi, že o mně nikdy nevěděl a že s ním od té doby není v kontaktu. Večery jsem trávila u počítače, vyhledávala jsem ho, našla na sociálních sítích a několik dní jsem jen koukala na jeho fotky. Zkoumala jsem, jestli v jeho tváři vidím něco svého.
Setkání s mužem, po kterém mám polovinu genů
Po několika dnech přemýšlení jsem mu napsala krátkou, opatrnou zprávu. Neslibovala jsem si od toho nic konkrétního, spíš jsem mu chtěla dát možnost vědět, že existuju. Navrhla jsem, že pokud bude chtít, můžeme se sejít na kafe. Odpověděl poměrně rychle a souhlasil. Sešli jsme se v malé kavárně v centru, oba hrozně nervózní, trochu nemotorní v tom, jak se vlastně máme chovat. Povídali jsme si asi dvě hodiny. Vyprávěl mi něco o sobě, ptal se na mě, snažil se být vstřícný. Byl spíš mile zaskočený než odmítavý. Celou dobu jsem ale cítila, že přede mnou sedí cizí člověk. Vůbec se ve mně neozvala žádná automatická vazba mezi otcem a dcerou, spíš zájem a zvědavost. Domů jsem jela s pocitem, že moje představa o rodině se sice úplně rozpadla a poskládala jinak, ale zároveň jsem nikdy předtím tak jasně necítila, kdo je můj skutečný táta. Pro mě je to ten, kdo mě vychoval, kdo mě nosil na kroužky a řešil se mnou maturitu. Teď už je to hlavně o tom, jak spolu já, máma a táta dokážeme žít s pravdou, která se nám do života dostala díky jednomu „vtipnému“ vánočnímu dárku.
