Článek
Ráno mi přišla od šéfa krátká zpráva, ať si udělám čas na jedenáctou, že přijde nový potenciální klient a že by chtěl, abych to vedla. Seděla jsem zrovna v kuchyňce s kafem v ruce a cítila směs nervozity a radosti. Měla jsem pocit, že mi tím dává důvěru, že už nejsem jen „ta holka na podklady“, ale někdo, komu svěří klíčové jednání. V hlavě jsem si přehrávala strukturu prezentace, v duchu si opakovala body, které chci zdůraznit, a říkala si, že když budu připravená, tak to zvládnu. Celé dopoledne jsem ladila slid po slidu, upravovala čísla a kontrolovala, jestli všechno sedí. Hlídala jsem si čas, nastavila si připomínku, ať tam nejdu ani brzy, ani pozdě, a snažila se nepodléhat panice.
Setkání, které jsem opravdu nečekala
Když jsem v jedenáct vcházela do zasedačky, byla jsem naladěná na čistě pracovní mód. Nejdřív jsem viděla jen siluetu chlapa u okna, zády ke mně, a u stolu už seděli šéf s kolegou. Pozdravila jsem, zavřela za sebou dveře a v tu chvíli se ten chlap otočil. Jak jsem uviděla jeho obličej, úplně mi vyschlo v krku. Seděl tam Tomáš, můj bývalý, kterého jsem od rozchodu neviděla. Mozek mi na vteřinu vypnul. Automaticky jsem k němu došla, podala mu ruku a představila se celým jménem, jako bychom se viděli poprvé. Přišlo mi to jako jediný způsob, jak nezpůsobit scénu. V hlavě mi hučelo, srdce mi bušilo až v krku, ale navenek jsem se snažila tvářit normálně. Posadila jsem se, otevřela notebook a dělala, že je to prostě další klient.
Začala jsem prezentovat náš návrh a zároveň poslouchala jeho hlas naproti sobě. Jakmile promluvil, okamžitě mě to hodilo do starých kolejí. Ten samý tón, sebejistý, trochu povýšený, s lehkým podtextem, že věci vidí „reálněji“ než ostatní. Snažila jsem se držet pozornost u čísel a grafů, ale každá jeho poznámka mi připomínala, jak to mezi námi bývalo. Občas okomentoval naše návrhy ve smyslu, že máme moc idealistická očekávání, a i když to bylo řečeno profesně, cítila jsem v tom ty známé drobné rýpance. S každou takovou větou jsem cítila, jak ve mně roste napětí a starý vztek, který jsem považovala za uzavřený. Kolega vedle mě na mě občas mrknul, jako by kontroloval, jestli je všechno v pohodě. Já jen přikyvovala, soukala ze sebe další argumenty a přes knedlík v krku se snažila působit, že mám situaci pod kontrolou.
Když profesní maska přestane stačit
Zlom přišel v momentě, kdy se rozhovor stočil k harmonogramu. Řešili jsme termíny a on se najednou pousmál a s takovým tím svým nenuceným tónem pronesl: „Já jsem u těch tvých – pardon, vašich – termínů vždycky trpěl,“ a podíval se na mě tím známým pohledem, ve kterém byla skrytá narážka na naši minulost. V tu chvíli mi to celé prasklo. Všechny ty profesní masky a naučené reakce šly stranou. Došlo mi, že si tady přede všemi hraje na nějakou důvěrnost, na kterou už fakt nemá nárok. Dřív bych to možná spolykala, ale teď ze mě skoro bez přemýšlení vyletělo, že takhle se mnou mluvil doma a že tohle už nehodlám poslouchat ani v práci. Cítila jsem, jak se mi třese hlas, jak se mi hrnou slzy do očí, ale nedokázala jsem to zastavit. V místnosti najednou nastalo ticho, šéf s kolegou zírali střídavě na mě a na něj a mně bylo jasné, že jsem právě rozbila atmosféru celé schůzky.
Šéf na nic moc nečekal a navrhl krátkou pauzu. Vstal, otevřel dveře a jemně mě gestem vyzval, ať jdu s ním. Na chodbě se mě klidně zeptal, co se děje. V tu chvíli se to ze mě sesypalo. Mezi vzlyky jsem mu vysvětlila, že je to můj bývalý partner, že rozchod byl dost ošklivý a že jsem to prostě neustála, když začal s takovými narážkami. Cítila jsem obrovský stud. Věděla jsem, jak je to jednání pro něj důležité, a měla jsem pocit, že jsem mu ho zkazila kvůli vlastní minulosti. Čekala jsem výčitky nebo ledový tón, ale on reagoval docela lidsky. Řekl mi, že jsem to nemohla předem vědět, a navrhl, že zbytek schůzky převezme on, ať se jdu dát trochu dohromady a nadechnout se.
Krátká pauza, po které už nic nebude stejné
Na záchodě jsem se opřela o umyvadlo a snažila se zpomalit dech. Opláchla jsem si obličej studenou vodou, snažila se setřít rozmazanou řasenku a aspoň trochu se dát dohromady, aby nebylo na první pohled vidět, že jsem brečela. V hlavě mi jelo, co se právě stalo, a střídal se ve mně vztek na něj, stud před šéfem a zvláštní úleva, že jsem to nenechala být. Po pár minutách jsem se nadechla, narovnala a vrátila se do zasedačky. Chytila jsem už jen konec schůzky, kdy se řešily spíš technické detaily. Počkala jsem na vhodný okamžik, krátce se omluvila za svou emocionální reakci a dodala, že mi nepřijde fér, abych po tomhle dál vedla jednání, a že se se šéfem domluvíme, aby projekt převzal kolega. Nechtěla jsem se před Tomášem nijak vysvětlovat ani mu dávat prostor na další narážky.
Cítila jsem na sobě jeho pohled, takový ten známý, jakým dřív reagoval, když jsem si dovolila ozvat. Jako by mi chtěl něco říct, možná to celé zlehčit, možná se tvářit, že přeháním. Nechala jsem to být, sbalila si věci a po skončení schůzky jsem se vrátila ke svému stolu. Odpoledne mi od něj přišla zpráva, jestli si o tom nechci promluvit, ale jen jsem ji s bušícím srdcem otevřela, přečetla a zase smazala. Poprvé po dlouhé době jsem měla pocit, že jsem se rozhodla sama za sebe, i když to nebylo elegantní a i když to možná stálo nějaké body v práci. Prostě jsem si řekla, že jeho prostor v mém životě skončil a že do toho pracovního už ho zpátky nepustím.
