Článek
Sedím v čekárně u advokátky a dívám se na dveře, za kterými se má tohle všechno uzavřít. Hlavou si opakuju, že už jen podepíšeme, potvrdíme to, na čem jsme se domluvili, a půjdeme každý po svém. Bez hádek, bez scén, hlavně kvůli dětem. Jsem unavená, poslední měsíce byly vyčerpávající, ale zároveň cítím zvláštní úlevu, že jsme se aspoň v tomhle dokázali domluvit. Když vedle mě manžel ťuká do telefonu, říkám si, že to vlastně zvládáme docela civilizovaně. Nečekám už žádná překvapení, spíš jen administrativu a odškrtnutý úkol.
U stolu, kde má všechno jen „formálně“ skončit
U stolu u Jany, mojí advokátky, přede mnou leží hromádka papírů a dvě propisky. Všechno to vypadá hrozně úředně a cize. Jana projíždí jednotlivé body dohody, vysvětluje je lidskou řečí, aby mi bylo jasné, co podepisuju. Byt zůstane mně a dětem, auto jemu, něco málo úspor, co jsme si už předem rozdělili. Přikyvuju, protože to všechno už jsme spolu probírali. Pak Jana zvedne oči a řekne, že než cokoliv podepíšeme, potřebuje výpisy ze všech účtů za poslední rok. Dodá, že je to kvůli mně, abych měla jistotu, že je dohoda fér. On protočí oči a utrousí, že je to zbytečné, protože jsme se přece domluvili a nechceme z toho dělat drama.
Já se to snažím odlehčit, protože cítím, jak atmosféra začíná houstnout. Řeknu něco ve smyslu, že když už tu jsme, tak ať je to radši pořádně. Nechci, aby se hned hádali. Jana klidně vysvětlí, že jsem byla několik let na rodičovské, finančně jsem na tom byla závislá na něm a že je její práce mě chránit. Není útočná, jen věcná. On nakonec mávne rukou, vytáhne telefon a začne tam něco ťukat. Chvíli sedíme v tichu, slyším jen jeho prsty na displeji. Pak řekne, že to poslal, a Jana si u počítače otevře jeho maily, tiskne výpisy a skládá je před sebe do úhledné hromádky. Sleduju to skoro jako film, mám pocit, že se mě to už napůl netýká.
Jedno jiné číslo účtu a něco, co nechce být vidět
Jana si při tom všem začne dávat dohromady podklady, které má ve složce. Najednou se zastaví u jedné jeho výplatnice a zeptá se, proč je tam uvedené jiné číslo účtu, než z kterých nám poslal výpisy. Řekne to jen tak mimochodem, bez podezření v hlase. Já bych si toho nevšimla vůbec, ta čísla pro mě nic neznamenají, ale v tu chvíli mi v břiše něco cukne. On zrudne a začne vysvětlovat, že to je jen nějaký spořicí účet, na který si „dává bokem“ peníze, a že to se společným majetkem nijak nesouvisí. Jana klidně odpoví, že pokud na něj chodila výplata během manželství, tak to s naším společným majetkem souvisí. Není to hádka, spíš takové nepříjemné, napjaté ticho kolem krátkých vět.
Po chvíli se tváří otráveně, ale ten výpis z „toho druhého účtu“ nakonec přepošle taky. Jana ho vytiskne a položí přede mě s tím, jestli se na to chci podívat. Beru papír do ruky, ale nejdřív jen očima přeskakuju řádky, čísla mi splývají. V hlavě mám už jen myšlenku, že to chci mít za sebou a jít domů. Pak si ale všimnu, že tam každý měsíc odchází stejná částka, vždycky na stejné jméno. Lucie. U poznámky stojí „nájem“. Najednou se na ty řádky nedokážu dívat jinak. Tu částku vidím pořád dokola a v uších mi hučí. V místnosti je pořád stejné světlo, stejný stůl, stejní lidé, ale mně se něco zlomí uvnitř. Slyším jen svůj tep a mám pocit, že Jana s manželem sedí někde hodně daleko.
Lucie, nájem a ticho, ve kterém se všechno přepíše
Nahlas se zeptám, kdo je Lucie, i když možná už odpověď tuším. V tu chvíli je v kanceláři úplně ticho. On se pousměje takovým nervózním úsměvem a řekne, že je to kamarádka, které dočasně pomáhá s nájmem. Zní to dutě. Jana se zeptá přímo, jestli ten byt souvisí s místem, kde teď bydlí, od té doby, co od nás odešel. On mlčí o pár vteřin déle, než by bylo normální, a pak z něj vypadne, že tam „občas přespává“, že mi to nechtěl říkat, aby mi neublížil. Ty věty visí ve vzduchu a mně dochází, že tohle není žádná náhodná pomoc kamarádce. Nic neříkám, jen se dívám na ten papír a mám pocit, jako by mi někdo něco stáhl z očí a nechal mě dívat se na náš poslední rok úplně jinak.
V hlavě se mi začnou skládat drobnosti, kterým jsem dřív nepřikládala takový význam. Jeho časté služební cesty, kdy se vracel pozdě v noci. Nové košile, které se objevily v šatníku a já jsem nevěděla, kdy si je koupil. Večery, kdy byl doma, ale stejně jakoby nepřítomný. Najednou mi dochází, že zatímco já jsem věřila tomu, že se „jen“ odcizujeme, on si už minimálně rok budoval druhý život. Mám vztek, protože mi připadá, že ten náš rozchod byl pro něj vlastně jen poslední krok v plánu, který si v sobě dávno rozhodl. Poprosím Janu, že potřebuju na chvíli ven, a na záchodě se rozbrečím. Ne z čistého smutku, spíš z kombinace ponížení, zrady a naštvání, že jsem u toho všeho byla a neviděla to.
Rozvod, který najednou znamená něco úplně jiného
Když se vrátím, oči mám zarudlé, ale už se mi v hlavě trochu vyjasnilo. Sednu si, ani se na něj nepodívám, a klidným hlasem řeknu, že se rozvést pořád chci, na tom se nic nemění. Ale že ta dohoda, kterou jsme si připravili, se upraví podle toho, co dneska vyšlo najevo. Dodám, že odteď už další jednání povedu přes Janu a s ním už u jednoho stolu sedět nechci. V místnosti je zvláštní ticho, ale já se najednou cítím pevněji v rozhodnutí než kdy předtím. Rozvod už pro mě není tichá domluva dvou lidí, kteří se rozcházejí „v dobrém“. Je to proces, ve kterém si chci aspoň sama před sebou přiznat, co se opravdu stalo, a podle toho se zařídit.
