Článek
V práci se ten den všechno točilo kolem MDŽ. Kolegyně si navzájem ukazovaly kytky a bonboniéry, posílaly si fotky od partnerů a manželů. Já jsem se na to spíš usmívala z povzdálí. U nás doma se to nikdy moc neřešilo, maximálně někdy dostanu tulipán, když si partner vzpomene cestou z práce. Letos se o tom vůbec nezmínil, a mně to vlastně přišlo normální. Odpoledne jsem byla hlavně unavená, v hlavě jsem měla, že musím ještě nakoupit a vymyslet, co zase uvařím. Ve výtahu jsem se přistihla, jak automaticky počítám s tím, že mě nahoře čekají rozházené boty, hluk, otázky typu „co bude k večeři“ a já se jen nějak prokoušu večerem.
Za dveřmi bylo všechno jinak, než jsem čekala
Když jsem odemykala dveře, slyšela jsem za nimi šramot, ale nepřišlo mi to nijak zvláštní. U nás je hluk skoro pořád, děti běhají, perou se, překřikují se. Otevřela jsem a najednou mě do nosu praštila vůně jídla a do toho úplné ticho. V předsíni stál mladší syn v obří košili po partnerovi, která mu sahala skoro ke kolenům, a v ruce držel papírovou kartičku s nápisem „Pozvánka do restaurace“. Chvilku jsem na něj jen zírala, než mi došlo, že to není jejich další hra, ale že to má být pro mě. Najednou jsem si připadala, jako bych omylem vlezla do cizího bytu.
Vešla jsem dál a všimla si, že obývák je uklizený způsobem, který se u nás normálně nevidí. Hračky byly pryč, deky složené, na stole svíčky a na talířích nachystané malé předkrmy. Jindy jíme na gauči u televize a nikdo to neřeší. Partner stál u linky, v košili, kterou nosí jen na oslavy, a v ruce měl jednu obyčejnou růži ze supermarketu. Vypadal trochu nesvůj, viděla jsem na něm, že mu to celé přijde trochu trapné, ale zároveň to chce dotáhnout. Něco v tom smyslu zamumlal, že když už jsou ty „ženské svátky“, tak bych si měla aspoň jednou sednout k večeři jako člověk. Nebyl to žádný velký proslov, spíš taková jeho neohrabaná věta, ale mně to v tu chvíli bohatě stačilo.
Domácí „restaurace“, která mě úplně odzbrojila
Děti byly nadšené, že můžou „obsluhovat“. Podávaly mi svoje ručně kreslené „poukazy“ – jeden na masáž zad, další na umytí nádobí a pak mě dorazil ten s nápisem „jeden den bez hádek“. To mě rozesmálo i dojalo zároveň, protože moc dobře vím, jak náročné pro ně ten poslední bude. Partner mezitím vytahoval z trouby lasagne a omlouval se, že možná budou připálené, že to dělal poprvé a že kluci mu moc nepomohli, protože se u toho hlavně hádali. Vysvětlil mi, že se s nimi domluvili, že to letos udělají jinak, protože vidí, jak jsem poslední dobou unavená a protivná. Stála jsem tam, v kabátu a s taškou z obchodu v ruce, a došlo mi, že jsem s ničím takovým vůbec nepočítala. Spíš jsem poslední týdny žila v nastavení, že ode mě pořád někdo něco chce a nikdo si toho moc neváží.
Sedli jsme si ke stolu a děti se najednou snažily chovat „jako v restauraci“. Starší se mě pořád ptal, jestli mi chutná, mladší mi nosil pití a strašně vážně hlídal, jestli mám pořád plnou skleničku. Jídlo bylo místy trochu připálené, těstoviny na okrajích tvrdé, ale mně to bylo úplně jedno. Mnohem víc jsem sledovala partnera, jak se tváří, dělá, že je v pohodě, ale já na něm viděla, jak je napjatý, jestli to celé ocením. Po večeři vytáhl ještě malou krabičku a v ní byly levné náušnice, které jsem si kdysi prohlížela ve výloze cestou z práce. Ani jsem netušila, že si toho tehdy všiml. V tu chvíli mi bylo trochu trapně, protože jsem ho v poslední době měla v hlavě zaškatulkovaného spíš jako někoho, kdo dělá věci na poslední chvíli a moc na mě nemyslí.
Večer, který nenápadně změnil můj pohled
Když děti po večeři koukaly na pohádku, sedli jsme si spolu do kuchyně. Jen tak, v klidu, bez toho, abych u toho stála u dřezu nebo aby on zároveň něco řešil v mobilu. Povídali jsme si o tom, jak to doma máme. Řekl mi, že vidí, že hodně věcí stojí na mně, a že mu to není jedno, jen to neumí moc dobře říct. Tohle byl jeho způsob, jak mi poděkovat, než zase sklouzneme do běžného provozu. Já jsem mu přiznala, že jsem se toho dne trochu bála, že zase přijdu domů, všechno bude jako vždycky a já si večer budu v duchu říkat, že jsem pro všechny samozřejmost. Ten moment, kdy jsem na MDŽ otevřela dveře a místo klasického chaosu na mě čekal uklizený byt, jídlo, kluci v košilích a jejich papírové poukazy, mi hodně překvapil. Neudělalo to z našeho vztahu pohádku, ale trochu mi to změnilo pohled na něj. Uvědomila jsem si, že někdy vidím hlavně to, co chybí, a míň si všímám toho, jak se ten druhý snaží po svém.
