Článek
Bylo to úplně obyčejné sobotní dopoledne. Uklízela jsem obývák, klasika – vysavač, utřít prach, trochu srovnat chaos z celého týdne. Když jsem odtahovala gauč jen o pár centimetrů, abych se dostala s vysavačem víc ke zdi, všimla jsem si malé šedé skvrny. Vypadalo to jako něco rozmáznutého, možná zaschlý čaj nebo kafe, nebo prostě prach, co se tam drží déle. Vzala jsem hadr s jarovou vodou a úplně samozřejmě jsem předpokládala, že to prostě setřu. Jenže to nešlo dolů. Tlačila jsem víc, přidala čistící prostředek, ale skvrna se ani nehnula. Trochu mě to znervóznilo, ale zároveň jsem si říkala, že je to za gaučem, že se k tomu vrátíme, až budeme někdy víc stěhovat nábytek. Nechtělo se mi z toho hned dělat problém.
Od malé skvrny k černozelené mapě
Druhý den jsem na to ale musela myslet. Ten flek mi lezl hlavou víc, než bych čekala. Nakonec jsem přemluvila přítele, ať ten gauč posuneme pořádně. Když jsme ho odtáhli, nebyla tam už jen malá šedá skvrna, ale docela velká černozelená mapa. Vypadalo to nepříjemně a vůbec ne jako obyčejná špína. Odtáhla jsem i menší skříňku vedle a tam to bylo ještě horší. Zeď byla na dotek vlhká a v rohu se drolila omítka. V tu chvíli mi docvaklo, že to není nic, co bych vyřešila hadrem. Poslední dny jsem si navíc všímala zvláštního zatuchlého zápachu, hlavně ráno, a teď mi došlo, odkud asi bude. Hned ten den jsem napsala majiteli bytu, popsala, co jsme objevili, a poprosila ho, aby se na to přišel podívat, protože jsem měla pocit, že sama s tím moc nezmůžu.
Majitel přišel asi za dva dny. Podíval se na zeď spíš zběžně, nijak dlouho se tam nezdržoval. Řekl, že v panelácích to tak bývá a že pravděpodobně málo větráme. V tu chvíli jsem měla úplně automatickou tendenci se začít omlouvat, jako bych něco pokazila. Cítila jsem se provinile, i když jsem v koutku hlavy věděla, že větrám víc než dost – každé ráno, večer před spaním, někdy i přes den. On navrhl, ať to přestříkáme nějakým protiplísňovým přípravkem a že se uvidí, co to udělá. Měla jsem z toho zvláštní pocit, neklid a nejistotu, ale zároveň jsem neměla v ruce nic, čím bych jeho názor zpochybnila. Tak jsme koupili sprej, zeď ošplíchali a doufali.
Když „pár fleků“ začne zasahovat do zdraví
Jenže od té chvíle jsem si začala bytu všímat úplně jinýma očima. Ráno byla okna úplně orosená, skoro jako by uvnitř pršelo. V rozích ložnice se objevily drobné tmavé tečky a zeď za skříní začala víc zapáchat. Když jsem jednou šla po chodbě, potkala jsem sousedku z vedlejšího bytu. Mezi řečí jsem zmínila, že řešíme plíseň v obýváku. Ona reagovala dost rezignovaně, říkala, že to má taky a že to řeší už třetí rok. Podle ní je problém v tom, že dům nemá pořádně udělanou izolaci a že se na to jen pořád něco lepí zevnitř, ale nikdy se to neudělalo pořádně. To mě docela vyděsilo. Večer jsem sedla k počítači, začala číst články o plísni, vlhkosti, zdravotních rizicích a možnostech řešení. Čím víc jsem četla, tím víc mi docházelo, že to není jen estetický problém.
Asi po měsíci větrání, utírání kapek z oken a neustálého kontrolování rohů jsem si začala všímat, že se necítím dobře. Častěji mě bolela hlava, v noci jsem kašlala, přítel měl pořád rýmu. Nejdřív jsme to sváděli na podzim, klimatizaci v kanceláři, změnu počasí. Jenže jsem si začala uvědomovat, že doma se mi dýchá hůř než venku, i když bylo chladno. Když jsem pak byla na běžné prohlídce u doktorky, mezi řečí jsem zmínila, že doma máme plíseň a že se to moc nelepší. Její reakce byla poměrně jasná – dala mi najevo, že plíseň v bytě není banalita a že pokud máme možnost, máme to řešit co nejdřív, ideálně změnou prostředí. V tu chvíli se mi to v hlavě zlomilo. Přestalo to být „jen pár fleků na zdi“ a začala jsem to vnímat jako něco, co ovlivňuje naše zdraví každý den.
Bezradnost, konflikt s majitelem a hledání úniku
Rozhodla jsem se, že to tak nenechám. Napsala jsem majiteli znovu, tentokrát jsem připojila fotky z různých částí bytu a detailně popsala, co se děje – vlhkost, zápach, naše zdravotní potíže. Na vlastní náklady jsem si pozvala technika, který udělal měření a prohlídku. Jeho závěr byl poměrně jednoznačný: problém je v konstrukci zdi a v nedostatečné izolaci a pokud se to má vyřešit, bude potřeba větší zásah než jen stříkání sprejem a malování. To jsem celé přeposlala majiteli. Jeho odpověď mě srazila – napsal, že tak velkou rekonstrukci dělat nebude, že on sám nikdy žádný problém neměl a že mi může maximálně jednorázově slevit z nájmu. V tu chvíli jsem cítila bezmoc a vztek. Měla jsem pocit, že jako nájemnice nemám skoro žádnou páku a že naše zdraví má menší váhu než pohodlí majitele.
Napětí doma postupně rostlo. Byli jsme unavení, pořád jsme něco čistili, větrali, přesouvali nábytek, přemýšleli, co ještě zkusit. Jedno hodně dusné večer, kdy jsme už oba byli podráždění, jsme se kvůli tomu pohádali. Měla jsem pocit, že se točíme v kruhu. Nakonec jsme si sedli, v klidu si to probrali a dohodli se, že začneme hledat jiný byt, i když to bude znamenat víc peněz a stres se stěhováním. Začali jsme projíždět inzeráty, chodit na prohlídky. Já jsem při každé automaticky lezla do rohů, koukala za skříně, ptala se na zateplení domu a historii vlhkosti. Připadala jsem si trochu otravně, ale nechtěla jsem si tím projít znovu.
Nakonec jsme našli menší byt dál od centra, dražší, než jsme původně plánovali, ale suchý a světlý. Nebyl dokonalý, ale když jsem viděla čisté zdi a suchá okna, trochu se mi ulevilo. S těžkým srdcem jsem dala v původním bytě výpověď a smířila se s tím, že nám část kauce majitel nejspíš nevrátí, protože bude mít připomínky k „poškození“. Při stěhování jsme museli vyhodit pár kusů nábytku, které chytily plíseň, a bolelo mě to, protože v tom byly i věci s osobní hodnotou. Až když jsme byli pár týdnů v novém bytě, došlo mi, jak moc jsem byla v tom starém napjatá a unavená. Jak jsem se tam nikdy úplně neuvolnila. Uvědomila jsem si, že příště, až uvidím „jen malou skvrnu na zdi“, ji nebudu automaticky zlehčovat a že si radši hned na začátku dupnu, i kdyby to mělo být nepříjemné.
