Článek
Začalo to docela nenápadně, někdy loni na podzim. Děti už byly větší, začaly zkoušet, co si můžou dovolit, a bylo potřeba víc nastavovat hranice. Já jsem spíš na režim, pravidla, jasně dané věci. Partner je naopak uvolněnější, hodně říká: „Nech je, vždyť jsou to děti.“ Nejdřív to byly jen drobné poznámky. On mi mezi řečí řekl: „Nebuď na něj tak přísná,“ já protočila oči, když zase všechno povolil. V tu dobu jsem to brala jako běžné rozdíly, o kterých jsme se hádali spíš v legraci. Přišlo mi, že takhle to má skoro každý pár a že si na sebe prostě musíme zvyknout.
Když drobné poznámky začnou měnit atmosféru doma
Postupně se to ale začalo měnit. Už to nebyly jen poznámky bokem, ale opravování přímo před dětmi. Já jsem třeba řekla: „Teď si uklidíš kostky a pak bude večeře,“ a on hned reagoval: „Ale nemusíš to dělat hned, udělej to potom, teď si ještě hraj.“ Řekl to klidně, ale přímo přede mnou a před dětmi. Mě to v tu chvíli vždycky nadzvedlo. Připadala jsem si zpochybněná, takže jsem na to reagovala. Začaly takové malé slovní přestřelky o to, kdo z nás má pravdu. Děti u toho seděly, koukaly z jednoho na druhého a bylo vidět, jak jsou zmatené. Jednou se mě syn rovnou zeptal: „A koho mám poslouchat?“ To byla věta, která mě píchla u srdce, ale stejně jsme u toho nezastavili.
Zlom přišel jeden večer, kdy syn rozbil autíčkem lampu v obýváku. Byla jsem unavená po práci, celý den jsem měla pocit, že jen něco řeším, a tohle byla prostě poslední kapka. Řekla jsem mu, že si týden nebude pouštět pohádky. V tu chvíli partner před ním prohlásil, že to přeháním, že se nic neděje, že „se to spraví“. Bylo to, jako by mi před vlastními dětmi vzal slovo z ruky. Měla jsem pocit, že mě podrazil, a úplně jsem vybuchla. Začali jsme se hádat přímo před synem. On říkal, že nejsem normální, že to je jen blbá lampa. Já zase, že mi podkopává autoritu. Syn se rozbrečel, koukal na nás oba a já jsem si v duchu říkala: „Co to sakra děláme?“ Večer jsme spolu skoro nemluvili. Byl mezi námi ledový klid a já jsem měla v sobě vztek i stud.
Když se z partnerů stanou soupeři místo týmu
Od té doby se z toho stal takový tichý boj o to, kdo má u dětí „navrch“. Já jsem začala vyhledávat články o výchově, sledovala jsem různé psychology, poslouchala podcasty a oháněla se „odborníky“. Potřebovala jsem dokázat, že moje přísnější hranice mají smysl. Když jsme se o tom bavili, argumentovala jsem tím, co říkají, a připadala jsem si silnější. On naopak říkal, že „za nás se to tak neřešilo“, že z dětí dělám vojáky a že jim beru dětství. Začali jsme se přetahovat i o to, kdo má lepší argumenty. Do toho se občas vložila moje máma nebo jeho mamka. Moje máma říkala, ať jsem neústupná, že děti potřebují řád. Jeho mamka zase, že je to přehnané a že děti musí mít pohodu. Každá radila něco jiného a my jsme místo toho, aby nás to spojilo, měli o další vrstvu napětí navíc.
Na dětech to začalo být vidět čím dál víc. Dcera začala opakovat věty typu: „Táta říkal, že to nemusím dělat,“ kdykoliv jsem po ní něco chtěla. Bylo jasné, že si v tom našla způsob, jak se z povinností vyvlíknout. Já jsem se v tu chvíli cítila úplně odstavená. Měla jsem pocit, že jsem v jejich očích ta zlá, co jen zakazuje, a že partner je ten hodný, co všechno dovolí. Přestala jsem mít pocit, že jsem pro děti opora, spíš jsem byla někdo, koho musí „přehrát“ druhým rodičem. Byla jsem unavená a bezmocná, takže jsem začala víc křičet. Vždycky jsem toho pak litovala. Večer, když děti usnuly, jsem často brečela v koupelně. Říkala jsem si, že jsme se místo týmu stali soupeři a že to možná rozbíjí i náš vztah jako takový.
Moment prozření a první kroky k dohodě
Jednou se hádka vyhrotila tak, že jsem se rozbrečela přímo před dětmi. Partner na mě zvýšil hlas kvůli něčemu, co on považoval za „zbytečnost“ – šlo zase o nějaký zákaz, na kterém jsem trvala. Stáli jsme uprostřed obýváku, on byl naštvaný, já vyčerpaná. Najednou jsem cítila, že už to nedám, a rozplakala jsem se. Děti na mě koukaly vyděšeně, úplně ztichly. V tu chvíli mi došlo, že je vtahujeme do něčeho, co by neměly vůbec vidět. Nebo aspoň ne v takové podobě. Když jsme je pak uložili, sedla jsem si k němu do kuchyně a řekla mu, že takhle už nemůžu. Že mám pocit, že bojujeme víc mezi sebou než za děti. Poprvé po dlouhé době jsme spolu mluvili v klidu. Nešlo o to, kdo má pravdu, ale co komu fakt vadí a proč reagujeme tak, jak reagujeme. On přiznal, že má strach být „ten zlý táta“, protože takového zažil doma. Já jsem zase přiznala, že se bojím chaosu a toho, že nám děti „přerostou přes hlavu“.
Domluvili jsme se, že se přestaneme navzájem opravovat před dětmi. Řekli jsme si, že když s něčím nebudeme souhlasit, necháme to být a vrátíme se k tomu večer o samotě. Zkusili jsme si i napsat pár základních pravidel. Třeba jaké tresty jsou pro nás v pohodě a jaké už ne, co je u nás doma opravdu „za čáru“ a co ještě zvládneme přejít domluvou. Nejde to hladce. Občas zase sklouzneme do starých kolejí. Někdy mi ujede tón, někdy on přede mnou dětem něco povolí. Ale všímáme si toho oba. V těch chvílích si to pak večer přiznáme a snažíme se vracet k tomu, na čem jsme se domluvili. Mám pořád strach, jak se to bude vyvíjet, jestli dětem neublížilo to, co už viděly. Zároveň ale cítím úlevu, že z toho pomalu přestává být boj o autoritu a začíná to být víc vědomá snaha zase táhnout za jeden provaz.
