Článek
Po narození druhého dítěte jsem byla úplně vyřízená. Nevyspalé noci, kojení, starší dcera, která najednou potřebovala ještě víc pozornosti. Když tchyně začala jezdit skoro každý týden „pomáhat“, byla jsem za to zpočátku vážně ráda. Měla jsem pocit, že aspoň někdo ví, co dělá, a její rady jsem brala skoro automaticky, protože jsem si sama nebyla jistá skoro ničím. Jenže postupně začala komentovat všechno – jak dlouho kojím, jak uspávám, proč syna moc nosím. Jednou prohodila, že „z něj vychovávám mamánka“ a podobné řeči. Najednou jsem se necítila jako máma, ale jako žákyně, která u ní doma skládá zkoušku z rodičovství.
Když podpora začne bolet víc než pomoct
Večer po jedné takové návštěvě jsem to zkusila otevřít s manželem. Čekala jsem, že řekne něco jako „jo, máma to někdy přehání“, nebo mě aspoň obejme. Místo toho mávl rukou, že to jeho máma myslí dobře, a dodal, že jsem přecitlivělá. V tu chvíli to ve mně bouchlo. Začali jsme se přetahovat o to, co je a není „normální výchova“, kdo to má těžší, komu kdo co říká. On měl pocit, že útočím na jeho mámu, já jsem měla pocit, že se mě vůbec nezastane. Skončilo to tím, že jsem stála uprostřed kuchyně v slzách a připadala si jako hysterička, co dělá scénu kvůli pár větám.
Tenhle model se pak opakoval skoro při každé návštěvě. Tchyně něco poradila, opravila mě nebo přehodila dítě z mé náruče do své s komentářem, že „už ví, co s ním“. Já jsem to v sobě polykala, protože jsem nechtěla řešit konflikty před dětmi. Vždycky jsem si řekla, že to nechám být a proberu to s manželem až večer. Jenže večer to vypadalo pokaždé stejně. Já začala tím, co mě zas bolelo, on automaticky naskočil do režimu obhájce své mámy. Za pár minut jsme si už neříkali, co cítíme, ale vzájemně jsme si dokazovali, kdo má pravdu. Po několika týdnech jsem byla tak unavená, že jsem začala přemýšlet, jestli třeba fakt nejsem jen přecitlivělá a rozhozená z hormonů.
Moment, kdy se mlčení změnilo v odpor
Zlom přišel u tchyně doma u oběda. Naše dcera nechtěla dojíst a jen seděla nad talířem. Tchyně jí začala vyčítat, že je „rozmazlená“, a než jsem stihla cokoliv říct, vzala jí talíř z ruky. Cítila jsem, jak se mi rozbušilo srdce a jak mi stoupá tlak. Tentokrát jsem pusu neudržela. Řekla jsem jí, že takhle s našimi dětmi mluvit nechci a že to máme jinak. V místnosti se najednou rozhostilo ticho. Manžel vypadal zaraženě, dcera se na mě podívala, tchyně byla viditelně dotčená. Cestou domů jsme skoro nemluvili a doma to bouchlo ještě víc než jindy. Probírali jsme znovu celou scénu, kdo koho ponížil, kdo co přehnal. Nikam to nevedlo, jen jsme byli oba ještě naštvanější a unavenější.
Po téhle hádce jsme se pár dní bavili jen o tom nejnutnějším – děti, nákupy, kdo kdy kam jede. Všechno ostatní jsme obcházeli obloukem. V tom tichu mi došlo, že mě vlastně v tu chvíli míň trápí samotná tchyně a víc to, že mám pocit, že manžel stojí automaticky na její straně. Jako bych v našem rodičovství byla jen někdo, kdo zajišťuje provoz, ale když přijde na rozhodování, tak jsem až druhá. Fyzicky jsem se cítila úplně vyčerpaná, pořád mě bolela hlava a tělo jsem měla napjaté, jako bych se pořád na něco chystala. Došlo mi, že pokud budu dál útočit na něj přes kritiku jeho mámy, tak si jen dál budeme ubližovat a stejně se nic nezmění.
Jak jsme si k sobě pomalu hledali cestu zpátky
Jednou večer, když děti konečně usnuly a doma byl nezvykle klid, jsem se rozhodla to zkusit jinak. Sedli jsme si k sobě, bez televize, bez mobilu. Řekla jsem mu, jak se cítím, když se mě před vlastní mámou nezastane. Že pak mám pocit, že před ní musím obhajovat každé svoje rozhodnutí a že nejsem v našem rodičovství rovnocenný partner. Snažila jsem se nemluvit o tom, jaká je jeho máma, ale co to dělá se mnou – že mě to bolí, že se pak bojím otevřít jakékoliv téma, aby z toho zase nebyla hádka. Poprvé přiznal, že je mezi mnou a svojí mámou, že má strach jí cokoliv říct, aby ji nezklamal, a že je mu nepříjemné, když se hádáme kvůli ní. Najednou jsem vedle sebe neviděla nepřítele, ale člověka, který je taky sevřený v něčem, z čeho neví, jak ven.
Domluvili jsme se, že příště u tchyně nebude mlčet, když mi začne přikazovat, co mám s dětmi dělat. Že to aspoň jednou vezme na sebe a řekne „máme to takhle“. Nebyla jsem nadšená ani plná naděje, spíš opatrná. Při další návštěvě se to rychle otestovalo. Tchyně začala vysvětlovat, jak bych měla dceru naučit na nočník „pořádnými tresty“. Čekala jsem známý scénář, že to přejdu a večer exploduju doma. Manžel ale klidným hlasem řekl, že to tak dělat nechceme a že ví, proč to máme nastavené jinak. V místnosti se dalo krájet napětí, tchyně nebyla nadšená, ale téma se dál nerozvíjelo. Večer jsme se s manželem nehádali. Bylo mezi námi ještě cítit napětí a opatrnost, ale zároveň obrovská úleva, že to tentokrát neskončilo bojem. Poprvé jsem měla pocit, že v tom s dětmi nejsem úplně sama.
