Článek
Zpětně vidím, že to nezačalo jedním konkrétním momentem, ale spíš takovým pozvolným posunem. Posledních pár týdnů byl Petr jiný. Míň povídal, když přišel domů, častěji mizel s mobilem do ložnice nebo do koupelny a z práce se vracel později než dřív. Když jsem se ptala, co se děje, odbyl to tím, že mají nějaký náročnější projekt a že je to jen dočasné. „Nedělej z toho vědu,“ mávl rukou. Na povrchu jsem dělala, že chápu, že má prostě jen období, kdy má moc práce. Uvnitř se mi ale pomalu rozjížděl starý známý stres. V předchozím vztahu to celé začalo hodně podobně – tajnosti, telefon otočený displejem dolů, přesčasy – a skončilo to tím, že jsem našla zprávy, které mi definitivně potvrdily, že nejsem sama. Teď se mi všechny tyhle vzpomínky vracely a i když jsem si říkala, že Petr není můj ex, tělo na to reagovalo úplně stejně.
Zlom nastal jedno obyčejné odpoledne. Petr mi napsal, že musí zůstat v práci déle, že se nemám čekat s večeří. Ještě před pár dny jsem ale na jeho telefonu koutkem oka zahlédla zprávu od nějaké „Katky“. To jméno jsem od něj nikdy neslyšela. Zasekl se mi dech a okamžitě mi naskočil scénář: tak to bude ona. Seděla jsem v kuchyni s mobilem v ruce a v hlavě mi jelo, jestli napsat kamarádce, ať mě zastaví, nebo jemu, ať mi to vysvětlí. Nakonec jsem měla v telefonu rozepsanou dost obviňující zprávu, něco ve stylu, proč mi lže a kdo je Katka. Jenže zároveň jsem se bála, že když to pošlu, otočí to proti mně, že jsem hysterická a žárlivá. Ten pocit znám moc dobře. Po chvíli přecházení po bytě jsem došla k přesvědčení, že potřebuju „důkaz“. Vzala jsem klíče od auta, hodila do tašky peněženku a řekla si, že si to ověřím sama.
Když se obavy změní v akci
Přijela jsem k jeho práci a zaparkovala kousek dál, abych nebyla úplně na očích. Seděla jsem v autě, koukala na vchod a čekala, jestli se fakt zdrží. Prvních deset minut jsem se snažila sama sebe přesvědčit, že jsem přestřelila a že za chvíli vyjde ven s kolegy a půjdou třeba na pivo. Po půl hodině se ale dveře otevřely a Petr vyšel sám. Žádný unavený výraz, žádné spěchání zpátky do kanceláře. Klidně sešel schody a zamířil na zastávku tramvaje. V tu chvíli mi srdce začalo bušit tak nahlas, že jsem měla pocit, že to musí slyšet i lidi na ulici. Ani jsem nepřemýšlela, prostě jsem nastartovala, dojela k tramvaji, zaparkovala o pár bloků dál a nastoupila do stejné linky jako on. Celou cestu jsem stála v zadní části vozu, sledovala jeho záda a v hlavě si opakovala, že třeba jede za kamarádem nebo k rodičům. Zároveň jsem ale cítila, jak jsem napjatá a jak moc vlastně počítám s tou horší variantou.
Tramvaj nás dovezla do centra a Petr vystoupil u menší zastávky. Šla jsem za ním s mírným odstupem, pořád jsem se snažila vypadat, jako že mám svůj směr. Zastavil se u malé kavárny na rohu a vešel dovnitř. Zůstala jsem venku a přes okno sledovala, co se bude dít. Chvíli tam seděl sám, pak k němu přišla nějaká žena, usmála se, objali se a posadili se naproti sobě. V tu chvíli se mi úplně podlomila kolena. Hlavou mi proběhlo: „Takže jsem měla pravdu.“ A hned za tím: „Co teď budu dělat?“ Chodila jsem tam sem a tam kolem bloku, zkoušela zhluboka dýchat, ale čím déle jsem čekala, tím víc jsem cítila, jak se ve mně všechno vaří. Představa, že tam jen tak sedí s „nějakou Katkou“, zatímco já tady hysterčím na chodníku, byla nesnesitelná. Nakonec jsem si řekla, že už nemám co ztratit. Otočila jsem se, otevřela dveře kavárny a prostě tam vešla.
Pravda uprostřed kavárny
Když jsem došla k jejich stolu, oba na mě zírali s naprosto překvapeným výrazem. Mně to ale v tu chvíli dodalo falešnou odvahu. Dřív, než jsem se stihla nadechnout a něco promyslet, ze mě vypadlo něco ve smyslu: „Tak proto ty tajnosti a přesčasy.“ Znělo to mnohem útočněji, než jsem si plánovala. Petr úplně zrudl, začal koktat, že to není tak, jak si myslím, a že mi to může vysvětlit. Ta žena se rychle vzpamatovala, představila se jako Katka a vytáhla z tašky složku s mým jménem na obálce. Podala mi ji a klidně vysvětlila, že spolu připravují překvapivou narozeninovou oslavu pro mě. V té složce byl seznam mých kamarádů, rodiny, seznam úkolů, co kdo zařídí. Bylo tam úplně všechno, včetně nápadů na dort a věcí, co mám ráda. Stačil jeden pohled a mně došlo, že to, co jsem si v hlavě tak pečlivě poskládala jako „důkazy“, jsou jen moje domněnky.
Najednou na mě dopadla taková směs trapnosti a viny, že jsem měla chuť se propadnout pod stůl. Ještě před pár minutami jsem si byla jistá, že konečně odhaluju něco, co se děje za mými zády. A místo toho jsem tam stála jako někdo, kdo partnera sleduje po městě a vrazí mu do schůzky s cizím člověkem. Omluvila jsem se Katce, že jsem si to celé špatně vyložila, že jsem měla za sebou špatnou zkušenost a hlava mi prostě naskočila do starých kolejí. Navrhla jsem, že radši půjdu ven, ať si můžou v klidu domluvit zbytek. Petr vstal a beze slova šel za mnou. Cestou ke dveřím jsme mlčeli, já jen cítila, jak mi hoří tváře a jak přemýšlím, co mu teď vůbec můžu říct.
Když domněnky narazí na realitu
Před kavárnou jsem to už neudržela a rozbrečela se. Mezi slzami jsem mu vysvětlovala, že tohle celé není o něm, ale o mně a mých starých ranách, které se prostě znovu ozvaly. Že moje hlava jede automaticky ten nejhorší scénář, jakmile vidí něco, co nezapadá. Petr byl viditelně zraněný a naštvaný. Řekl mi, že ho mrzí, že mu tak málo věřím, že místo normální otázky uteču k něčemu takovému. Zároveň ale uznal, že teď aspoň chápe, proč jsem poslední dny odtažitá a podezřívavá. Nakonec jsme si řekli, že příště, když mi něco nebude sedět, mu to zkusím říct narovinu, i kdybych se u toho měla cítit jako přecitlivělá. A že on se mi taky zkusí víc otevřít, i když chystá překvapení. Večer doma jsem si v mobilu našla tu rozepsanou obviňující zprávu a s pocitem studu ji smazala. V hlavě jsem si místo ní psala jiný seznam – co všechno budu muset ještě dlouho žehlit, aby se tenhle moment postupně rozpustil.
