Článek
Ráno ve svatební den jsem byla vzhůru dřív, než zazvonil budík. Hlavou se mi honilo úplně všechno – jestli dorazí všichni hosté, jestli se nic nepokazí, jestli jsem na něco nezapomněla. U kadeřnice mi nepřestával zvonit telefon. Jednou to byly koláče, které se zasekly někde na cestě, podruhé zpráva, že ženich nemůže najít kravatu, kterou si sám vybral. Do toho další drobnosti, které se najednou tvářily strašně důležitě. Měla jsem pocit, že jsem jak centrála, přes kterou se musí všechno rozhodnout a vyřešit. On mi občas napsal, že nějak bude a ať se nestresuju, ale právě to mě stresovalo ještě víc. Už tam jsem cítila, že v tom jsem strašně sama, jen jsem si pořád opakovala, že po obřadu si oddychnu a všechno se srovná.
První trhliny v den, kdy mělo být všechno dokonalé
Samotný obřad byl dojemný. Když jsme stáli vedle sebe a říkali si sliby, trochu se mi třásly ruce a měla jsem slzy na krajíčku. V tu chvíli jsem měla pocit, že to všechno plánování a starosti měly smysl. Jakmile jsme ale vyšli ven, ten klid zmizel. Najednou kolem nás byl hluk, lidi se nás snažili chytit na společnou fotku, někdo chtěl, abychom šli házet kytici, jiný zase řešil, kam má jít která skupinka hostů. Bylo to chaotické a nikdo pořádně nevěděl, kde se má držet. Do toho si mě bokem odchytla jeho máma a dala mi najevo, že podle ní je to celé špatně zorganizované a její část rodiny se někde toulá. Stála jsem tam čerstvě po obřadu, ještě plná dojmů, a místo nějaké podpory jsem schytala kritiku. On stál vedle a místo aby mě přibrzdil nebo se mě zastal, jen to shodil s tím, ať to neřeším. V tu chvíli se ve mně něco sevřelo, ale polkla jsem to a snažila se pokračovat.
Krátce nato jsme měli jít na společné focení. Fotograf byl připravený, hosté se kolem trousili a já stála uprostřed zahrady a čekala na manžela. Jenže on zmizel. Nejdřív jsem se snažila tvářit, že je to v pořádku, ale jak minuty ubíhaly, přestávalo mi to být jedno. Fotograf se po mně díval, hosté čekali a já se cítila trapně. Po chvíli jsem ho našla za rohem s partou jeho kamarádů, jak si dávají první panáky a baví se, jako by se nic nedělo. Vybuchla jsem. Vylétlo ze mě všechno – že mě nechal samotnou v momentě, který pro mě byl důležitý, že zase řeší všechno jen s kamarády a já mám jenom hasit. On mi vmetl, že to přeháním, že se chci akorát předvádět na fotkách a dělám z komára velblouda. Strhla se mezi námi ostrá hádka, kousek stranou od ostatních, ale pár lidí slyšelo, jak jsme na sebe zvýšili hlas. V tu chvíli se mi v hlavě něco zlomilo, jako by se ten den začal lámat úplně jiným směrem.
Když místo euforie přijde ticho a slzy
Když jsme pak vešli do sálu na hostinu, oba jsme byli nervózní. Drželi jsme se za ruce jen proto, že kolem nás byly foťáky a všichni čekali dojaté novomanžele. U hlavního stolu jsme spolu skoro nemluvili. Řešili jsme jen čistě praktické věci – kdo kdy bude mluvit, kdy se podává jídlo, kdo má jít pro mikrofon. Jinak mezi námi bylo ticho, které jsem se snažila maskovat úsměvem. Sem tam za námi někdo přišel s nenápadnou otázkou, jestli je všechno v pořádku, že prý vypadáme hodně unaveně. Automaticky jsem odpovídala, že je to jen nervozita a dlouhé přípravy, on to většinou potvrdil. V jeden moment jsem se musela zvednout a odejít na záchod. Zavřela jsem se v kabince a prostě jsem se rozbrečela. Přidala se ke mně svědkyně, snažila se mě uklidnit, brala situaci tak, že je to jen přetlak emocí. Podala mi kapesníky, upravila mi make-up, aby nebylo vidět, jak mi ujel brek. Vrátila jsem se ke stolu s pocitem, že musím ze sebe zase udělat veselou nevěstu.
Večer, když už měla zábava vrchol a on měl v sobě několik panáků, to mezi námi znovu bouchlo. Stáli jsme spolu u baru, kolem se smáli hosté a tančilo se, a on mezi řečí vytáhl, že jsem mu zkazila atmosféru hned po obřadu. Řekl, že jsem na všechno příliš náročná, že nic není dost dobré a že to, co se stalo u focení, prý bylo zbytečné divadlo. Já už neměla sílu to v sobě držet. Vrátila jsem mu to i s úroky – že jsem všechno měsíce táhla sama, že jsem řešila detaily, zatímco on se tvářil, že se to nějak samo poskládá. Přidala jsem i to, jak mě shodil před jeho mámou a nechal mě v tom samotnou. Atmosféra mezi námi byla napjatá tak, že to muselo být cítit. V afektu prohodil, že by nejradši sedl do auta a odjel, že ho to nebaví. Já se na něj jen dívala a v hlavě mi naskočila jediná myšlenka – co by tomu řekli všichni lidi kolem, kdyby to opravdu udělal.
Konec dne, který změnil pohled na naše manželství
Svatba se ale nějak dokutálela do konce. Odtančili jsme první tanec s úsměvem, který byl spíš naučený než opravdový, rozkrojili dort, pronesly se projevy. Každou další hodinu jsme ale trávili víc odděleně. On byl většinou s kamarády, já s kamarádkami nebo rodinou. Když nás někdo chtěl mít spolu na fotce nebo k sobě posadit, dali jsme to, ale jinak jsme se míjeli. V noci, když jsme se konečně dostali na pokoj, ze mě všechno spadlo. Ani jsem si pořádně nesundala sponky z vlasů, jen jsem si lehla na jednu stranu postele a otočila se zády. On udělal to samé na druhé straně. Neměli jsme sílu si to vyříkat, nic. Jen mezi námi bylo těžké ticho, ve kterém se mi přehrával celý ten den. Uvědomila jsem si, že místo vysněného začátku manželství jsem dostala docela tvrdé potvrzení toho, jak neumíme spolu mluvit, když jde do tuhého, a jak rychle se dokáže rozpadnout něco, do čeho člověk vloží tolik nadějí.
