Článek
V době, kdy jsem potkala Tomáše, jsem měla za sebou tolik tinderových schůzek, že se mi všechny slévaly do jedné. Jeho profil byl přesně ten typ, u kterého si řeknu „proč ne“ – pár normálních fotek, pár vtipných vět, nic, co by mě vyloženě nadchlo, ale ani nic, co by mě varovalo. Domluvili jsme si bar pět minut od mého bytu, což byl můj standardní trik. Když to bude průšvih, prostě po dvou skleničkách řeknu, že musím ráno vstávat, a za chvíli jsem doma. Cestou do baru jsem byla spíš otrávená než nervózní. Brala jsem to jako další položku v nekonečné sérii pokusů. V hlavě jsem měla přesný plán večera a minimum očekávání.
Očekávatelné rande, které se tvářilo jako každé jiné
Do baru jsem dorazila první a sedla si ke stolu na kraji, odkud je to rychle ke dveřím. Byla to taková moje rutinní strategie, ani už jsem o ní moc nepřemýšlela. Když vešel, chvilku jsem ho pozorovala, jestli to je opravdu on. Vypadal líp než na fotkách, což mě trochu rozhodilo, protože jsem zvyklá spíš na opačný efekt. Přišel ke mně, trochu nesměle se usmál a sedl si. Začali jsme úplně klasicky – co děláme, kde bydlíme, jak dlouho jsme na Tinderu, pár obecně vtipných poznámek o tom, jak je tahle aplikace zvláštní cirkus. Všimla jsem si, jak si pořád pohrává se skleničkou, jako by potřeboval něco dělat rukama. Přišlo mi, že je nervózní, ale ne nepříjemně, spíš tak normálně, jak bývám často i já. Všechno to působilo jako úplně běžná první schůzka.
Věta, která během vteřiny převrátila atmosféru
Jak večer pokračoval, téma se přirozeně stočilo na randění obecně. Trochu jsme sklouzli k ironii, takové té obranné, kterou dobře znám. Bavili jsme se o lidech, co zmizí po pár zprávách, o tom, jak už člověka skoro nic nepřekvapí, jak si zvykne, že něco chvíli vypadá nadějně a pak se to prostě rozplyne. Já jsem se asi až moc chlubila tím, jak to beru s nadhledem, jak to neřeším a mám to spíš jako zábavu. Ve skutečnosti mě to v té době už dost unavovalo, ale bylo pro mě jednodušší hrát roli někoho, kdo to má všechno v malíku. V jedné chvíli se Tomáš odmlčel, přestal si hrát se skleničkou, podíval se do stolu a řekl: „Možná není úplně fér, že tu s tebou vůbec sedím.“ Tahle věta mě zastavila víc než cokoliv, co do té doby zaznělo.
Nastalo krátké ticho, během kterého jsem v hlavě projela asi tři katastrofické scénáře. Pak začal vysvětlovat, že se teprve před pár dny zkusil rozejít s holkou, se kterou byl nějakou dobu, ale vůbec si není jistý, jestli u toho rozchodu zůstane. Že se kvůli tomu cítí jako hajzl a že si až cestou do baru uvědomil, že asi není nejlepší nápad testovat na mně, jestli je „ready“ na randění. Nabídl, že zaplatí a hned odejde, pokud se cítím podvedená, a že to úplně chápe. V tu chvíli se ve mně míchalo všechno možné – naštvání, že to říká až teď, úleva, že to vůbec přiznal, a zvláštní respekt k tomu, že to nenechal jen tak doběhnout, abych na to třeba přišla o měsíc později sama. Byla jsem překvapená tím, jak moc mě ta upřímnost rozhodila.
Když spadne póza a z rande se stane něco úplně jiného
Místo toho, abych se automaticky zvedla a odešla, jak bych možná čekala sama od sebe, jsem najednou cítila, jak ze mě padá taková ta tinderová póza. Řekla jsem mu, že mi to samozřejmě vadí, protože jsem sem šla s úplně jiným nastavením, ale že i tak je to pro mě pořád fér víc, než když někoho tři týdny potkávám a pak mi přestane odepisovat. To se mi už párkrát stalo a zanechalo to ve mně pocit, že nejsem dost dobrá ani na normální rozloučení. Navrhla jsem, že když už tu jsme a máme nalité drinky, můžeme je dopít jako dva lidi, co si aspoň přiznali, že jsou teď každý po svém dost rozbití. Atmosféra se v tu chvíli výrazně změnila. Zmizelo takové to oťukávání a lehké flirty, které se často snažím udržet, a zůstali jen dva cizinci u stolu, kteří si dovolili být chvíli opravdu upřímní.
Z rande se postupně stalo něco mezi improvizovanou terapií a úplně normálním lidským rozhovorem, jaký jsem na Tindru asi ještě nezažila. On mi v obecné rovině vyprávěl o tom vztahu, ze kterého odchází – ne detaily, spíš pocity a to, jak dlouho s tím v sobě bojoval. Já jsem mluvila o svých pokusech někoho si najít, o tom, jak dokážu jet jednu schůzku za druhou, ale zároveň jsem čím dál víc cynická a unavená. Občas jsme si dělali sami ze sebe legraci a po pár větách jsem si všimla, že se servírka lehce usmívá, když kolem nás prochází. Ve mně poprvé po dlouhé době nebylo napětí, jestli se budu líbit, jestli napíše, jestli bude druhé rande. Najednou mi nešlo o „výsledek“ v podobě vztahu, ale jen o ten konkrétní večer a o to, že spolu vedeme rozhovor, který dává smysl právě teď.
Od odchozí zprávy k upřímnosti sama k sobě
Když jsme nakonec vyšli před bar, bylo mi jasné, že z toho nic romantického nejspíš nebude. A tentokrát mě ta myšlenka nijak netrápila. Rozloučili jsme se docela klidně, bez velkých gest. On mi poděkoval, že jsem ho neposlala do háje hned poté, co mi to všechno řekl. Já zase jemu za to, že mi nehrál divadlo jen proto, aby si pojistil další schůzku. Domů jsem šla pěšky pomaleji, než bych musela, a v hlavě si přehrávala, kolik energie dávám do toho, abych působila jako někdo, koho už nic nepřekvapí a kdo všechno bere s nadhledem. Ten večer, který jsem původně brala jen jako další únavné tinderové kolečko, mě donutil si přiznat, že největší změna se neděje u lidí naproti mně, ale ve mně. V tom, jestli jsem ochotná být upřímná sama k sobě a přestat předstírat, že mi na tom všem vlastně nezáleží.
