Článek
Poslední dobou mi jídlo ujíždělo úplně mimo kontrolu. V práci jsem jedla spíš náhodně, někdy skoro nic, jindy sušenky u počítače. Večer jsem přišla domů a otevřela lednici s tím, že si dám jenom něco malého. Skončilo to u toho, že jsem dojídala všechno, co bylo po ruce, a šla spát nafouklá a naštvaná sama na sebe. Ráno jsem se budila s těžkým žaludkem a pocitem, že zase začínám od nuly. Ve fitku, kam chodím já i pár kolegů z práce, zrovna rozjeli měsíční „detox výzvu“. Trenérka o tom mluvila tak přesvědčivě, že jsem si řekla, že tohle je přesně to, co potřebuju. Líbilo se mi, že ve skupině budeme všichni sdílet pokroky a recepty, přišlo mi, že v tom nebudu sama. A hlavně jsem měla pocit, že když to řeknu nahlas před ostatními, donutí mě to to fakt dodržet.
Veřejné odhodlání a rostoucí tlak
První večer po tréninku jsem sedla doma k telefonu a napsala do skupiny fitka dlouhej příspěvek o tom, jak chci „restartovat tělo“ a „konečně si nastavit zdravý návyky“. Když to teď zpětně čtu, je to plný velkých frází, ale v tu chvíli mi to dávalo smysl. Lidi na to reagovali hrozně hezky, psali mi, že se přidají, že mě obdivujou, jak do toho jdu naplno. Ta vlna podpory mě trochu strhla a nakonec jsem ten příspěvek přeposlala i na svůj profil. Říkala jsem si, že když už, tak se vším všudy. Trenérka to pak ještě sdílela na profil fitka a pochválila mě, jak jsem odhodlaná. V jednu chvíli mi to zalichotilo a hned v další jsem ucítila docela tlak – najednou to nesledovalo jen pár lidí ve skupině, ale spousta dalších, o kterých jsem původně vůbec nepřemýšlela.
První tři dny jsem jela skoro ukázkově. V neděli jsem si uvařila krabičky na půl týdne, všechno jsem si pečlivě navážila, na každý den jsem měla přesně napsaný plán. Ráno jsem si dělala ovesnou kaši, v práci jsem poctivě vytahovala svoje krabičky s rýží a zeleninou, večer jsem si připravovala další jídlo. Každý talíř jsem si skoro automaticky fotila, abych měla co dávat do skupiny. Všichni mi tam psali, jak jsem „inspirační“ a jak by taky chtěli mít takovou disciplínu. Byla jsem z toho nadšená a v duchu jsem si říkala, že tentokrát to fakt vyjde. Jenže už čtvrtý den se mi celý den v práci sesypal. Ráno porada, která se protáhla, pak další schůzka, do toho maily a jeden úkol za druhým. Krabičku s obědem jsem měla sice v lednici, ale nedostala jsem se k ní. Odpoledne mě začala bolet hlava hlady a cítila jsem, jak jsem protivná na všechny kolem.
Fastfood na rohu a okamžik, kdy se všechno zlomilo
Když jsem konečně vylezla z kanceláře, zjistila jsem, že domů se dostanu nejdřív za hodinu. Představa, že dojdu totálně vyčerpaná a dám si zase jen salát z krabičky, mě v tu chvíli spíš rozčilovala než motivovala. Vystoupila jsem z tramvaje o zastávku dřív, protože už jsem fakt cítila, jak se mi klepou ruce. A pak jsem uviděla fastfood na rohu. V hlavě jsem měla i tu detox výzvu, i ty svoje prohlášení, ale zároveň úplně obyčejnej hlad. V duchu jsem si řekla: „Dneska to prostě nedám, zítra to spravím.“ Přesvědčovala jsem sama sebe, že je to jen jedna výjimka, kterou nikdo znát nemusí, když ji nikam nenapíšu. Vešla jsem dovnitř, vzala si menu a rozhodla se, že si to sním rychle někde vzadu a zmizím.
Sedla jsem si ke stolu úplně vzadu, zády ke dveřím, abych měla pocit, že jsem schovaná. Jak malý dítě, co dělá něco zakázanýho. Zrovna jsem si kousla do burgeru, když jsem za sebou uslyšela: „Ty jo, detox level expert!“ V tu chvíli mi zatrnulo. Otočila jsem se a tam kolega z práce s taškou z fitka a vedle něj dvě holky, co vídám na hodinách. Smály se, ale spíš překvapeně než zle. Kolega začal vtipkovat, že tohle že je ten můj slavnej plán, a jedna z holek už vytahovala mobil se slovy, že tohle by byl super „před a po“ materiál. Připadala jsem si jak přistižená u něčeho mnohem horšího než burger. Nejradši bych v tu chvíli zmizela pod stůl.
Trapný okamžik, který změnil můj přístup
Cítila jsem, jak rudnu až po uši, a první reakce byla, že začnu trapně vysvětlovat, že je to „cheat meal“ a že to mám povolený. Sama jsem ale věděla, že kecám hlavně sobě. Chvíli jsem se snažila tvářit, že je všechno pod kontrolou, ale pak jsem to vzdala a jen jsem řekla, že jsem to prostě nezvládla a mám hlad. Oni se tomu zasmáli, něco v tom smyslu, že jsme jenom lidi, a šli si objednat svoje jídlo. Ten večer doma jsem měla chuť se ze skupiny úplně odhlásit, vymazat všechny svoje příspěvky a dělat, že to nikdy neexistovalo. Místo toho jsem otevřela telefon a napsala upřímnej, trochu sebesarkastickej post o tom, jak mě nachytali ve fastfoodu. Přiznala jsem, že jsem to přepálila s očekáváním sama od sebe a s tím, jak moc jsem to chtěla mít „dokonalý“.
Reakce byla jiná, než jsem čekala. Místo odsouzení mi lidi psali, že to znají, že taky někdy končí ve fastfoodu po náročným dni, i když si plánovali něco jinýho. Trenérce jsem napsala zvlášť a domluvily jsme se, že si nastavíme mírnější plán, kde nebude všechno stát na zákazu a na tom, že musím být stoprocentní. A hlavně jsme se shodly na tom, že tentokrát to zkusíme bez velkých veřejných prohlášení. Ten večer pro mě byl nepříjemnej a trapnej, ale zároveň mi ukázal, jak moc jsem hrála na to, jak to vypadá navenek, místo abych řešila, co opravdu zvládnu.
