Článek
Když se ohlédnu zpátky, přijde mi, že první měsíce našeho vztahu vypadaly skoro učebnicově správně. Chodili jsme spolu asi rok, vídali se hlavně o víkendech, ale často jsme spolu trávili i večery v týdnu. Psali jsme si během dne, posílali si fotky z práce, z obyčejných situací. On mi od začátku říkal, že je pár let po rozvodu, bez dětí, že si teď dává pozor, s kým bude. Zval mě k sobě domů, seznámil mě se dvěma kamarády, před kterými mě normálně představil jako přítelkyni. Plánovali jsme dovolenou a já jsem si v duchu říkala, že takhle asi vypadá dospělý vztah, kde už se nehraje na hry.
Drobná podezření, která jsem raději nechtěla vidět
Jediné, co mi občas vrtalo hlavou, byly večery, kdy byl úplně nedostupný. Napsal třeba v pět, že má „pracovní akci“, a pak se do noci neozval. Nebo říkal, že je u rodiny na Moravě a že tam má blbý signál. Neznělo to samo o sobě divně, prostě má svoji práci, svoje lidi, já mám taky svoje věci. Jenže párkrát, když jsem se na něco doptávala, třeba kdo přesně z té rodiny tam je, to rychle zamluvil a přeskočil na jiné téma. V tu chvíli jsem tomu nepřikládala velkou váhu, spíš jsem se bála, abych nevypadala jako ta, co pořád něco řeší a šťourá se v detailech. Tak jsem to nechávala být a říkala si, že přece nejsem policajt.
Zlom přišel jedno úplně obyčejné odpoledne. Čekala jsem u něj doma, než se vrátí z nějaké „rychlé schůzky“, jak tomu říkal. V kuchyni měl na stole rozházené papíry, faktury, obálky, poznámky. Chvilku jsem na to koukala a napadlo mě, že mu to trochu srovnám, ať v tom nemá takový nepořádek. Připadalo mi to jako drobná pomoc, gesto, že tam nejsem jenom na návštěvě, ale že k němu nějak patřím. Jak jsem ty papíry rovnala, narazila jsem na dopis ze školky. Otevřela jsem ho, ani nevím proč, jestli ze zvědavosti, nebo jen automaticky. V dopise bylo u nějakého dítěte uvedené jeho jméno jako zákonného zástupce. Za dopisem byla přiložená fotka dítěte z karnevalu a za tím vším ještě jedna fotka, kde to samé dítě stálo vedle něj a nějaké ženy. Vypadali tam jako úplně normální rodina.
Okamžik pravdy, který převrátil vztah naruby
V první chvíli jsem si to snažila nějak vysvětlit. Napadlo mě, že to může být neteř nebo synovec, že to dítě má jeho příjmení třeba náhodou. Jenže čím déle jsem na ty papíry koukala, tím míň to dávalo smysl. Příjmení dítěte bylo stejné jako jeho, v dopise byl uvedený jako otec a ta žena na fotce měla na ruce snubní prsten. Seděla jsem tam s tou fotkou v ruce, cítila, jak mi buší srdce, a najednou jsem skoro nemohla dýchat. Hlavou mi běželo tisíc věcí najednou a zároveň jsem měla úplně prázdno. Když přišel domů, snažila jsem se první minuty dělat, že je všechno normální, ale vůbec mi to nešlo. Nakonec jsem jen vzala tu obálku a položila mu ji beze slova na stůl.
Chvíli bylo úplné ticho a pak začal něco mumlat o tom, že to není tak, jak to vypadá, že je to hrozně složité. Začal vysvětlovat, že jsou s tou ženou vlastně v rozchodu, jen to ještě oficiálně nedořešili, protože mají malé dítě. Tvrdil, že mi to chtěl říct, až na to bude „správný čas“, že se bál, že mě ztratí. Já jsem ale měla v hlavě jen jednu věc: že mi od začátku říkal, že žádné dítě nemá. Všechno, co teď říkal, stálo na lži, která běžela celý náš vztah. Řekla jsem mu, že mě víc než samotné dítě bolí ta lež a to, že mě postavil do role té druhé, o které se doma mlčí. V tu chvíli jsem mu prostě nemohla věřit.
Rozhodnutí odejít a co ve mně zůstalo
Další dny mi psal dlouhé zprávy, omlouval se, opakoval, že mě miluje, že s manželkou už to dávno nefunguje a že s ní je „jen kvůli malé“. Snažil se mě přesvědčit, že já jsem ta, se kterou chce být, že jenom neodhadl, kdy a jak mi to říct. Ve mně se to ale strašně pralo. Pořád jsem ho měla ráda a představa, že to celé zahodím a zase budu sama, byla hrozně těžká. Zároveň jsem ale cítila, že kdyby ke mně byl férový, řekl by mi pravdu hned na začátku a nechal by mě rozhodnout, jestli do toho i tak chci jít. Nakonec jsme se sešli ještě jednou, sedli si naproti sobě a já jsem mu v klidu řekla, že tohle nedám. Že nechci žít s vědomím, že jsem byla zatažená do něčího manželství za zády té druhé. Vztah jsem ukončila a další týdny jsem měla pocit, jako by mi někdo vyrval kus jistoty, o kterou jsem se opírala.
Dnes, s odstupem, vidím, jak moc jsem chtěla věřit, že jsem konečně pro někoho ta jediná. Jak snadno jsem přecházela drobné varovné signály, protože jsem si nechtěla přiznat, že se mi něco nezdá. Pořád mě to v něčem štve, hlavně vůči té jeho ženě, o které teď vím a která o mně nejspíš nemá ani tušení. Zároveň jsem ale ráda, že jsem to zjistila dřív, než bych s ním začala řešit společné bydlení nebo vlastní dítě. Od té doby jsem opatrnější a víc se ptám, i za cenu toho, že budu za tu, co „moc řeší“. A snažím se držet toho, že to není moje vina, že někdo jiný nedokázal být upřímný, i když měl dost příležitostí říct pravdu.
