Článek
Ten večer jsem seděla u notebooku po práci a jen mechanicky procházela e-maily. Byla jsem unavená a chtěla jsem to mít rychle za sebou. Mezi klasickými zprávami z práce a reklamami se objevil e-mail z banky. V předmětu něco o tom, že bych si měla změnit heslo, protože zaznamenali podezřelý pokus o přihlášení. Přelítla jsem to očima a hned mi naskočilo, že to bude nejspíš nějaký falešný e-mail, jaké občas dostávají rodiče. Vůbec jsem nekoukala na to, kdo je odesílatel, ani na žádné detaily. Prostě jsem to zavřela se stejným pocitem, jako když na mě vyskakuje další upozornění na aktualizaci, do které se mi nechce. V hlavě jsem měla jen to, že už chci zhasnout počítač a jít spát.
Když se tvá domněnka o „nesmyslném e-mailu“ začne hroutit
Další dny běžely úplně normálně. Práce, nákupy, večerní vaření, trochu televize, trochu telefonu. Na účet jsem se dívala jen přes mobil, a to hlavně ve chvíli, kdy mi vyskočila notifikace o výplatě nebo o nějaké větší platbě. Všechno vypadalo v rámci toho, na co jsem zvyklá. Zůstatek mi nijak neuhodil do očí, protože tam probíhaly běžné platby. Vůbec mě nenapadlo vracet se k tomu e-mailu, co jsem před pár dny zavřela. Uvnitř jsem měla takové tiché přesvědčení, že kdyby opravdu šlo o něco vážného, banka by se ozvala víc, třeba by zavolali. Tím jsem to sama před sebou uzavřela a dál jsem to neřešila.
Asi za týden jsem si sedla k počítači s tím, že zaplatím nájem a pár dalších pravidelných plateb, ať to mám hotové. Přihlásila jsem se do internetového bankovnictví a v první chvíli mi jen přišlo, že tam mám nějak málo peněz. Nejdřív jsem si to vysvětlila tak, že jsem si špatně spočítala výdaje za minulý měsíc nebo že jsem zapomněla na nějakou větší platbu kartou. Začala jsem procházet pohyby na účtu a najednou na mě vyskočily platby do zahraničí v cizí měně, které jsem vůbec nepoznávala. Bylo jich několik za sebou, v částkách, které už nebyly zanedbatelné. V ten moment mě polilo horko a spíš než rozumné uvažování se dostavil pocit paniky. Došlo mi, že tohle nebude jen chyba v součtu a že se fakt něco stalo.
Telefonát do banky a okamžik, kdy ti dojde vlastní chyba
Vzala jsem mobil a hledala číslo na infolinku banky. Ruce se mi u toho trochu třásly, měla jsem pocit, že každá minuta hraje roli, i když jsem vlastně nevěděla, jestli se s tím dá ještě něco dělat. Když jsem se konečně dovolala, snažila jsem se operátorce popsat, co vidím v přehledu účtu, a vysvětlit, že ty platby rozhodně nejsou moje. Prosila jsem ji, ať to nějak zastaví a zjistí, co se děje. Ona mi začala klást různé otázky – kdy jsem se naposledy přihlašovala, z jakého zařízení, jestli jsem sdílela údaje s někým dalším. A pak, jakoby mimochodem, se zeptala, jestli jsem v poslední době nedostala od banky upozornění ohledně hesla nebo podezřelého přihlášení. V tu chvíli se mi úplně sevřel žaludek. Musela jsem přiznat, že ano, že mi něco takového přišlo, ale že jsem to neřešila, protože jsem si myslela, že je to nesmysl.
Domluvily jsme se, že mi okamžitě zablokuje přístup do internetového bankovnictví i platební kartu, aby se zabránilo dalším platbám. Zároveň mi sdělila, že bude potřeba druhý den přijít na pobočku, sepsat reklamaci a projít celou věc podrobněji. Večer jsem o tom musela říct partnerovi, protože část peněz na účtu byly i naše společné úspory. Bylo mi neskutečně trapně. Sama před sebou jsem se cítila strašně hloupě, že jsem ten e-mail tak samozřejmě odbyla. Partner byl pochopitelně naštvaný a vystrašený z toho, kolik peněz mohlo zmizet, ale zároveň viděl, v jakém stavu jsem. Nesvaloval na mě všechno, spíš dával najevo, že se to prostě nesmí opakovat. O to víc jsem si uvědomovala, jak moc jsem to podcenila.
Setkání s bankou a nepříjemná lekce o heslech
Na pobočce jsem další den seděla naproti pracovníkovi banky a krok po kroku jsme procházeli poslední přihlášení a transakce. Ptali se mě, jaké jsem měla heslo, jestli používám dvoufázové ověření a jestli mám podobná hesla i jinde. Když jsem nahlas popisovala svoje jednoduché heslo, které se jen mírně lišilo napříč různými službami, připadala jsem si opravdu jako někdo, kdo zanedbal úplně základní věci. Pracovník mi v jednoduchosti vysvětlil, že kombinace slabého hesla, opakovaného používání a ignorovaného upozornění mohla vést k tomu, že se někdo dostal dovnitř. Řekl mi, že část peněz se možná podaří zastavit nebo získat zpět, ale že u některých plateb to nebude jisté. Podepisovala jsem formuláře, prohlášení a reklamace a v hlavě jsem si pořád dokola opakovala, že příště už nic takového nenechám být.
Následující dny jsem čekala na vyjádření banky a mezitím jsem si začala systematicky měnit hesla úplně všude, kam jsem si jen vzpomněla. Sociální sítě, e-maily, různé e-shopy, předplatné, všechno šlo jedno po druhém. Zapínala jsem si dvoufázové ověření, které jsem roky odkládala jako zbytečnou komplikaci. Každý e-mail z banky jsem najednou četla dvakrát a radši jsem si i volala na infolinku, když jsem si nebyla jistá, jestli je zpráva skutečná. Po pár dnech mi z banky potvrdili, že část peněz mi vrátí, ale že něco už je definitivně pryč a nepůjde to získat zpátky. Uvědomila jsem si, že tohle nebyla jen otravná nepříjemnost, ale důsledek mojí vlastní pohodlnosti a podcenění rizika. Od té doby se na všechna podobná bezpečnostní upozornění dívám úplně jinak a už je neberu jako něco, co můžu bezmyšlenkovitě zavřít.
