Článek
Bylo poledne a já měla domluvenou schůzku ve městě kvůli práci. Mezi meetingy jsem měla asi hodinu, tak jsem se s kamarádkou domluvila, že zajdeme na rychlý oběd. Navrhla restauraci, kam občas chodí i někteří moji kolegové, takže mi to přišlo jako docela jistá volba. Byla jsem hladová, unavená a těšila jsem se, že si na chvíli sednu, v klidu se najím a popovídáme si. Obsluha pobíhala kolem, vypadali dost zaneprázdněně, ale podnik na mě nepůsobil nijak divně. Objednala jsem si něco jednoduchého, žádnou zvláštnost, právě proto, abych nekomplikovala život sobě ani jim.
Když mi jídlo přinesli, na první pohled vypadalo všechno normálně. Pak jsem si ale všimla, že z talíře jde zvláštní zápach, který mi úplně neseděl. Řekla jsem si, že to možná jen moc řeším, a rozkrojila maso. Uvnitř bylo úplně růžové a tekla z něj krev. Já takové maso prostě nejím, je mi z toho spíš špatně už jen při pohledu, a v tu chvíli mě to trochu vyděsilo. Chvíli jsem tam seděla s příborem v ruce a přemýšlela, jestli to nějak přejdu, abych nedělala problémy. Jenže představa, že to mám sníst, byla opravdu nepříjemná. Nakonec jsem si řekla, že se ozvu, i když podobné situace nesnáším a většinou u toho celá zčervenám.
Když slušná prosba spustí lavinu
Počkala jsem, až půjde kolem servírka, a slušně jsem jí řekla, že je maso podle mě nedodělané. Poprosila jsem ji, jestli by mi ho mohli víc propéct, případně jestli by mi mohli připravit jiné jídlo. Snažila jsem se mluvit klidně a věcně, aby to nevyznělo jako útok. Ona se na talíř podívala jen tak zběžně a trochu podrážděně prohodila, že „tak se to tady normálně dělá“. Vysvětlila jsem jí, že to chápu, ale že to takhle nejím a že se bojím, aby mi nebylo špatně. Z jejího výrazu a tónu jsem měla pocit, že ji moje připomínka spíš otrávila, než že by chtěla problém nějak vyřešit.
Talíř si tedy vzala, ale při odchodu pronesla něco v tom smyslu, že lidi jsou čím dál náročnější. V tu chvíli jsem se okamžitě začala cítit trapně, a to jak před kamarádkou, tak před ostatními hosty, kteří seděli poblíž. Připadala jsem si jako problémový zákazník, i když jsem jen nechtěla jíst nedodělané maso. Za chvíli se k našemu stolu vrátila, tentokrát bez jídla, a za ní přišel chlap, který se představil jako majitel. Už od prvních vět jsem z jeho tónu cítila, že mě bere spíš jako někoho, kdo jim schválně dělá potíže. Řekl, že se na maso v kuchyni dívali a že je podle nich v pořádku, že ho takhle jedí všichni, a že jestli si vymýšlím, tak to klidně můžu zaplatit a odejít.
Veřejné ponížení před ostatními hosty
Zkusila jsem mu v klidu říct, že nechci nic zadarmo, že jen prosím o normálně propečené jídlo a že jsem z toho talíře skoro nic nesnědla. On ale začal mluvit hlasitěji, až to slyšeli i ostatní hosté. Naznačoval, že jsem typ člověka, co si vždycky něco najde, aby dostal slevu nebo něco zdarma. V tu chvíli se ve mně míchal stud a vztek. Nikdy jsem nic takového neudělala a on mě před cizími lidmi stavěl do role někoho, kdo se snaží restauraci „obrat“. Kamarádka seděla vedle mě, snažila se mě podpořit, ale bylo vidět, že je jí ta scéna taky nepříjemná. Celé to začalo připomínat hádku, i když jsem se celou dobu snažila mluvit normálně.
Nakonec jsem řekla, že v téhle podobě jídlo platit nebudu, protože jsem ho reálně nemohla sníst. Zároveň jsem ale dodala, že jim zaplatím alespoň přílohu a pití, abych neodešla úplně „zadarmo“, protože to mi bylo taky proti srsti. Majitel to po chvilce, dost neochotně, odsouhlasil. Přehnaně hlasitě před okolními hosty oznámil částku a servírka nám účtenku skoro hodila na stůl, aniž by cokoliv řekla. Celou cestu k východu jsem cítila, jak se na nás ostatní dívají, a měla jsem chuť zmizet. Jakmile jsme vyšly ven, byla jsem rozklepaná, napůl naštvaná a napůl jsem v hlavě přemítala, jestli jsem někde neudělala chybu já.
Co ve mně zůstalo i dlouho po odchodu
Cestou domů jsem měla chuť jim napsat dlouhou recenzi a popsat celou situaci do detailu. Zároveň jsem se ale bála, že tím tu nepříjemnost jen prodloužím a budu se v tom zbytečně dál babrat. V práci jsem pak mezi řečí zaslechla, že tahle restaurace je „problémová“ a že s majitelem už se hádalo víc lidí. To mě trochu uklidnilo, že to nebylo jen o mně a že jsem si to celé nevymyslela v hlavě. Přesto ve mně zůstal pocit, že u nás je pořád běžnější radši mlčet, než si říct, že s jídlem není něco v pořádku. Od té doby si v restauracích víc všímám, jak reagují na reklamace, a radši chodím tam, kde mám pocit, že se můžu ozvat, aniž bych měla strach, že ze mě někdo veřejně udělá problémového zákazníka.
