Článek
Bylo to jedno z těch líných nedělních odpolední, kdy člověk nic moc neplánuje. On usnul na gauči uprostřed filmu, já se nudila a napadlo mě, že si pustím svůj seriál na jeho notebooku, protože měl lepší zvuk. Věděla jsem, že si s bývalou občas píšou, ale mluvil o ní jako o „kapitole z minulosti“. Tvrdil, že je to dávno uzavřené, že to bylo intenzivní, ale skončilo to a on je teď jinde. Párkrát se o ní zmínil, ale vždycky to rychle utnul a já cítila, že se v tom nemám zbytečně přehrabovat. Věřila jsem mu, nebo jsem si spíš říkala, že je zdravější věřit. Notebook měl odemčený a ve chvíli, kdy jsem hnula myší, vyskočilo okno s chatem. Bylo nahoře, jen tak, jako kdyby si naposledy psali před chvilkou.
Nejdřív jsem tomu vlastně nevěnovala moc pozornosti. Očima jsem přelétla poslední větu a automaticky jsem si v hlavě přepnula na to, že to bude nějaká stará konverzace, kterou prostě nezavřel. Pak mi ale došlo, že tam vidím dnešní datum a konkrétní čas toho dopoledne. Došlo mi, že si psali ve chvíli, kdy jsem byla v koupelně a on „jen vyřizoval maily“. Najednou jsem začala scrollovat výš, prstem jsem jela po touchpadu a četla jednotlivé věty. Psali si o tom, že „by si jednou dokázali představit společný byt“ a „jak by to teď mohlo být jiné“. Hlavou se mi honilo, že to přece nemůže být pravda, že to nějak špatně chápu. Srdce mi bušilo tak, že jsem ho skoro slyšela, ale nedokázala jsem přestat. Chtěla jsem vědět, jak daleko to došlo, jestli se už domluvili na konkrétním setkání, jestli je to „jen psaní“, nebo něco víc.
Když se ti před očima zhroutí jinak obyčejná neděle
V jednu chvíli jsem měla pocit, jako bych se na to koukala zvenku. Jako by se to nedělo mně, ale někomu jinému, a já tomu jen přihlížela. Vztek se ve mně míchal se strachem a do toho se přidala taková zvláštní otupělost. On mezitím pořád klidně spal vedle v pokoji, dýchal úplně pravidelně a mně to přišlo absurdní. Oči mi pořád ujížděly na konkrétní věty, vracela jsem se k nim, abych si byla jistá, že si něco nevykládám po svém. Hlavně tam, kde řešili, jak by to šlo udělat tak, „aby se to nikdo nedozvěděl“. V tu chvíli jsem sáhla po mobilu, otevřela foťák a začala si dělat fotky obrazovky. Bylo mi trapně, že to dělám, ale zároveň jsem měla hrozný strach, že to všechno zavře, smaže a já pak budu za hysterku, která si něco vymyslela.
Chvíli jsem fakt uvažovala, že budu dělat, že nic nevím. Říkala jsem si, že to nechám být, že si to v klidu promyslím, třeba i poprosím kamarádku o názor, a pak teprve něco řeknu. Ten vnitřní tlak byl ale čím dál silnější. Zavřela jsem notebook, šla do kuchyně, nalila si sklenici vody a snažila se zhluboka dýchat. Věděla jsem, že jestli na něj vyletím hned, v afektu, tak z toho bude jen křik a možná se k ničemu nedobereme. Když přišel probuzený do kuchyně, rozcuchaný a trochu ztracený, a úplně normálně řekl, že má hlad a co budeme jíst, působilo to na mě, jako bychom žili každý v jiné realitě. Vzala jsem si pár vteřin a pak jsem se ho narovinu zeptala, jestli si pořád píše s bývalou. Jen tak, bez obalu, a čekala, co se stane.
Okamžik, kdy už nejde dělat, že se nic nestalo
Nejdřív dělal, že vůbec neví, co tím myslím. Tvrdil, že si občas napíšou, ale že to je jen kamarádské a že v tom nic není. Pak začal mluvit o tom, že se znali dlouho, mají společné zážitky a že to je prostě „nevinné povídání“. V tu chvíli jsem vytáhla mobil a ukázala mu fotky chatu. Ne všechno, jen ty části, kde spolu plánovali, jak by jednou mohli bydlet, a řešili, jak to utajit. Viděla jsem, jak mu zčervenal obličej, jak se mu změnil výraz a něco v něm padlo. Začal koktat, že to je jen takové „fantazírování“, že si jen hrají s představou a že to nic neznamená. Pro mě to ale v tu chvíli znamenalo úplně všechno. To, že si za mými zády plánuje s někým jiným nějakou hypotetickou budoucnost, pro mě bylo mnohem horší než jen představa, že by si s ní jednou zašel na kafe.
Pák se to rozjelo naplno. Byl z toho náš první opravdu ošklivý konflikt, kde už to nebyla jen výměna názorů, ale věty, které už nejdou vzít zpátky. Snažila jsem se mu vysvětlit, že nejde jen o fyzickou nevěru, ale o to, že se mnou žije a zároveň si buduje paralelní vztah v hlavě a na mobilu. Říkala jsem mu, že pro mě je důvěra spojená s tím, co člověk dělá, když se ten druhý nedívá. On chvíli prosil, ať tomu dáme šanci, ať to zkusíme spravit, že to ukončí a že „o nic nešlo“. V další chvíli ale zaútočil, že jsem mu lezla do soukromí, že jsem neměla číst jeho zprávy a že jsem to vlastně celé způsobila tím, že jsem porušila jeho důvěru. V jednu chvíli jsem měla pocit, že se točíme v kruhu a že se nedostaneme k ničemu konkrétnímu. Nakonec jsem jen řekla, že potřebuju prostor, že v tomhle stavu s ním nemůžu být doma a přemýšlet, co dál.
Odstup, návrat domů a úplně nové otázky
Sbalila jsem si pár věcí do tašky, základní oblečení a kosmetiku, a řekla mu, že jedu na pár dní k rodičům. V autě jsem měla pocit, že se mi ruce třesou na volantu a pořád jsem brečela. V hlavě se mi přehrávaly naše předchozí hádky, ve kterých zmiňoval, jak „minulost nechal za sebou“. Najednou mi docházelo, kolikrát jsem ty drobné varovné signály přešla, protože jsem chtěla věřit, že je to jen moje nejistota. Teď sedím u rodičů v pokoji, kde jsem spávala jako teenager, a poprvé fakt poctivě přemýšlím hlavně o tom, co chci já. Jestli mu dát ještě šanci, nebo to ukončit. V hlavě mi naskakují racionální argumenty pro oba směry, ale zatím je pořád silnější ten pocit, že se mi sesypalo něco, co jsem brala jako jistotu. A že zrovna tenhle pocit bezpečí už od něj asi nedostanu zpátky, ať řekne cokoliv.
