Článek
V pronajatém bytě bydlím už několikátý rok a s každým novým dodatkem smlouvy mi nájem trochu povyroste. Tentokrát jsem nad tím seděla s papírem v ruce a poprvé mě napadlo, že takhle asi nechci fungovat do čtyřiceti. V práci se mi celkem daří, beru kolem 48 tisíc hrubého, nemám žádné půjčky ani kreditky. Začala jsem si v hlavě skládat, že by možná byl čas zkusit vlastní bydlení. Pořád jsem to ale počítala spíš jen na sebe. Partner má příjem taky, ale je na živnostenský list a každý měsíc je trochu jiný. Večer jsem si sedla s notebookem, otevřela realitní portály a k tomu pár hypotéčních kalkulaček. V hlavě jsem měla představu, že chci něco normálního, žádný luxus. Doufala jsem, že by to takhle nějak mohlo vyjít.
Když „normální byt“ začne znamenat osm milionů
Během pár dní mi ale začalo docházet, že moje představa „normálního“ v Praze znamená částky, které jsem doteď brala jako nereálné. Sedm, osm milionů za byt, který mi ani nepřišel nijak výjimečný. Byty kolem pěti milionů byly často tak malé nebo tak mimo, že jsem si v nich sama sebe prostě nepředstavila. Nakonec mě zaujal jeden 3+kk za něco přes osm milionů. S vlastními úsporami by to znamenalo hypotéku zhruba sedm milionů. Zadávala jsem to do online kalkulaček, vyjely mi nějaké splátky, které mi přišly vysoké, ale říkala jsem si, že to tak asi prostě je a že to lidi nějak zvládají. Po pár večerech počítání jsem si řekla, že na internetu už víc nevymyslím, a objednala jsem se do banky, ať mi to spočítají pořádně.
Na schůzku jsem šla trochu nervózní, ale zároveň s pocitem, že nejdu s úplně nesmyslným požadavkem. Jsem dlouhodobě zaměstnaná, mám smlouvu na dobu neurčitou, žádné jiné dluhy. Čekala jsem, že to bude spíš formalita a doladění detailů. Poradkyně byla příjemná, vytáhla formuláře a začala se mě vyptávat na všechno možné. Kolik platím měsíčně za nájem, kolik dávám přibližně za jídlo, jestli mám auto, jestli někomu něco splácím, jestli plánuju děti, jaké mám úspory. Překvapilo mě, jak podrobně se zajímala o běžné výdaje, které jsem do té doby nijak detailně nesečítala. Vytáhla jsem potvrzení o příjmu, kde stálo těch mých 48 tisíc, a doufala, že to na ni zapůsobí líp než na mě, když to číslo vidím na výplatní pásce.
„Musím vám pogratulovat k odvaze“
Když všechno zadala do systému, chvíli koukala do monitoru a něco tam přepočítávala. Pak se na mě podívala s takovým zvláštním výrazem, ze kterého jsem nedokázala poznat, jestli je to dobré, nebo špatné. Vysvětlila mi, že při mém příjmu, výši hypotéky kolem sedmi milionů a současných sazbách by měsíční splátka vyšla tak vysoko, že by mi po všech běžných výdajích reálně zbylo jen minimum. Ukázala mi, jaké limity musí banka dodržovat a jak se posuzuje schopnost splácet. A pak řekla větu, která mi utkvěla: že mi „musí pogratulovat k odvaze, ale bohužel ne ke schválení“. V tu chvíli mi došlo, že jsem si asi opravdu ukrojila trochu moc velké sousto.
Seděla jsem tam ještě chvíli a snažila se to pobrat. V hlavě jsem měla představu, že když člověk pracuje, má nějaký stabilní příjem a nechce vilu, tak se do vlastního bydlení prostě vejde. Tady se mi to během pár minut sesypalo. Začala jsem se ptát, co by bylo potřeba změnit. Jestli by pomohlo zvýšit příjem, natáhnout splatnost, nebo si říct o menší hypotéku. Dostala jsem poměrně věcnou odpověď, že žádný jednoduchý trik neexistuje. Ukázala mi modely, jak by to mohlo vypadat s menší částkou, třeba pět nebo šest milionů, nebo kdyby se do toho započítal ještě příjem partnera. Odcházela jsem s papírem plným čísel, která mi upřímně nedávala moc naděje, a s hlavou plnou otázek, na které jsem do té doby nemusela myslet.
Po cestě z banky zpátky na zem
Cestou domů v tramvaji jsem si v mobilu otevřela poznámky a začala si přepočítávat svůj rozpočet. Kolik mi zbývá po zaplacení nájmu, jízdenky, jídla, drobností, které každý měsíc ani neregistruju. Když jsem si tam doplnila částku, kterou mi v bance ukázali jako možnou splátku, došlo mi, že bych většinu měsíce jen čekala, jestli mi na účtu něco zůstane. Večer jsem to probírala s partnerem. Shodli jsme se, že jeho příjem je zatím moc nestálý na to, aby na něm stála tak velká hypotéka, a že by nás to oba zbytečně svazovalo. Domluvili jsme se, že se zkusíme dívat po menším bytě, možná dál od centra, a že ještě aspoň rok budeme víc šetřit, místo abychom se hnali do prvního bytu, který finančně sotva utáhneme.
Když se k tomu dnes vracím, ta věta od poradkyně o odvaze mě pořád trochu píchne, ale zároveň si uvědomuju, že mi možná ušetřila velký problém. Donutilo mě to poprvé opravdu do detailu přemýšlet, kolik mě stojí běžný život a co bych byla ochotná obětovat kvůli vlastnímu bytu. Zjišťuju, že nechci strávit dalších dvacet let v režimu, kdy po zaplacení splátky počítám každou stovku a bojím se většího nečekaného výdaje. Ten sen o vlastním bydlení mám pořád, jen už s mnohem střízlivější představou o tom, co si můžu dovolit. Celou tu zkušenost beru jako nepříjemný, ale užitečný moment, který mě nutí plánovat jinak a víc podle reality než podle představ.
