Článek
Je mi něco přes třicet, máme s manželem dvě děti školkového věku. Pracuju v kanceláři v IT a beru skoro dvojnásobek toho, co on jako učitel. Mně vždycky přišlo logické, že když oba makáme na plný úvazek, měli bychom to doma dělit zhruba půl na půl. Jenže u nás to tak nikdy nebylo. Manžel moje vyšší peníze bral spíš jako takový příjemný bonus do rodinného rozpočtu, ale hlavní pro něj vždy bylo, aby doma bylo „teplo a uklizeno“. Postupně jsem se do role té pečující mámy a hlavní organizátorky domácnosti svezla, ani jsem si nevšimla kdy. Prostě jsem to začala dělat, protože to bylo nejrychlejší a nejmíň konfliktní.
Jedna věta, která všechno převrátila
Zlom přišel jednu sobotu. Měla jsem za sebou šílený týden v práci, kdy jsem chodila domů vyšťavená a v hlavě mi pořád běžely úkoly a schůzky. Řekla jsem si, že aspoň víkend prospím a nebudu nic řešit. Jenže manžel začal chodit po bytě, komentoval nevyžehlené prádlo a drobky na lince. Já jsem se snažila to přejít, ale pak pronesl: „V práci jsi asi hvězda, ale doma jsi nula.“ V tu chvíli mě to úplně bodlo. Protože já jsem fakt měla pocit, že jedu na doraz na obou frontách. Nejdřív jsem oněměla, jako kdyby mi někdo dal facku, pak jsem na něj vyjela, ale spíš zmateně a v emocích. Skončilo to tak, že jsme spolu mluvili jen přes zuby a každý odešel do jiného pokoje. Nic se nevyřešilo, jen ve mně zůstal hrozně těžký pocit.
V pondělí v práci jsem to u kafe vyklopila kolegyním, spíš abych to ze sebe dostala a nerozbrečela se někde na toaletách. Popisovala jsem, co řekl a jak mi bylo. Překvapilo mě, kolik z nich zná podobné poznámky typu „já vydělávám, ty se starej o zbytek“ nebo různé verze toho, že domácnost je hlavně ženská věc. Některé to braly jako něco, s čím se prostě počítá, jiné o tom mluvily s podobnou hořkostí jako já. Uvědomila jsem si, že v tom nejsem sama, ale zároveň mě štvalo, že se s tím většina nějak smíří. Cestou domů jsem si v hlavě skládala, co všechno doma dělám automaticky: praní, vaření, hlídání kroužků, doktory, dárky, třídní schůzky. Došlo mi, že jsme si to s manželem nikdy nahlas nenastavili, prostě jsem to postupně přebírala.
Když nestačí mluvit, musí přijít změna chování
Jednu klidnější chvíli večer, kdy děti spaly a nikdo nebyl unavený na padnutí, jsem si s ním sedla a zkusila to otevřít bez výčitek. Řekla jsem mu, jak moc mě ta věta o „nule doma“ zasáhla, že pro mě byla až ponižující. A že mi přijde nefér, když tahám tolik peněz a stejně se bere jako samozřejmé, že všechno kolem domu a dětí je hlavně na mně. On se nejdřív bránil. Říkal, že „jsem to tak chtěla“, že jsem přece sama brala věci do ruky, a že zase on dělá věci kolem auta a oprav. Chvíli jsme to takhle přehazovali sem a tam, ale nakonec z něj vylezlo, že má prostě v hlavě model, že ženská má doma větší zodpovědnost, protože „to tak bylo vždycky“. Pro mě to bylo nepříjemné slyšet, ale aspoň jsem věděla, odkud k němu ten postoj jde.
Měla jsem pocit, že jen u povídání to zůstane, pokud nezačnu něco dělat jinak. Tak jsem začala nenápadně měnit svoje chování. Přestala jsem automaticky prát každý den, když koš s prádlem přetekl. Nechala jsem to být a čekala, co se stane. Když se mě děti ptaly, kde jsou jejich oblíbené tričko nebo plyšák, neposkakovala jsem hned já, ale poslala jsem je za tátou, aby i ony viděly, že není jen „na hraní“, ale že se umí postarat. Manžel byl nejdřív podrážděný, že „jsem líná“ a že to schválně nechávám zajít daleko, ale zároveň si začal víc všímat, kolik těch drobností vlastně je a jak rychle se to nakupí, když to nikdo neudělá.
Víkendový experiment, který otevřel oči
Pak jsem udělala krok, který bych dřív neudělala. Domluvila jsem se s kamarádkou a na víkend odjela na hory. Manželovi jsem nechala děti i domácnost, bez dlouhých seznamů a instrukcí. Trochu mě hryzalo svědomí, přemýšlela jsem, jestli to není moc velký šok, ale zároveň jsem chtěla, aby si to zažil na vlastní kůži. Když jsem se vrátila, byt nevypadal podle mých představ, ale nic se nezhroutilo. Děti byly živé a spokojené a on vypadal upřímně unaveně. U večeře sám od sebe řekl, že „to není sranda“ a že ho nenapadlo, že je to takový kolotoč. V tu chvíli jsem cítila úlevu, že to konečně vidí.
Postupně jsme si pak sedli nad tím, kdo co doma dělá, a rozdělili si pár věcí víc férově. Třeba nákupy a uspávání má teď častěji on, některé věci jsme si prostě přehodili. Není to žádná idylka, občas sklouzneme každý do svých starých kolejí a znovu se chytíme kvůli úplné blbosti. Ale já už nejedu na autopilota. Když něco nechci nebo nestíhám, řeknu to nahlas, i za cenu hádky nebo ticha. Díky tomu mám pocit, že nejsem „nula doma“, ale normální parťák. A i když v naší realitě někdy znamená moderní manželství hlavně vyjednávání a odvahu říct „takhle už ne“, připadá mi, že je to pro mě jediná cesta, jak v tom neztratit sama sebe.
