Článek
Večer mi pípne notifikace a já vidím, jak na účtu naskočí něco přes dvaašedesát tisíc. Na pár vteřin se mi uleví, protože si řeknu, že „už je zase z čeho žít“. Otevřu ale detail pohybů a hned pod tou částkou na mě čeká seznam trvalých příkazů, které během dvou dní odejdou. V hlavě mi naskočí, kdy se strhne nájem, kdy energie, kdy splátky a další platby, a ten pocit klidu se mi zlomí v žaludku. Vím, že za tři týdny budu zase přepočítávat stovky do další výplaty a doufat, že se nic nepokazí.
Jednou večer sedím u kuchyňského stolu s blokem a tužkou a snažím se poprvé opravdu sepsat, co všechno platíme pravidelně. Z hlavy vypisuju nájem za třípokojový byt, ve kterém jsme hlavně kvůli dětem, a v duchu si připomínám, jak nám po posledním zdražení vyskočil skoro o třetinu. Přidám zálohy na elektřinu, které se zvedly tak, že jsem tomu nejdřív ani nevěřila. K tomu školka, jízdné, internet, pojištění, dvě staré půjčky na auto a na rychlou rekonstrukci, kterou jsme tehdy prostě chtěli mít z krku. Když to všechno sečtu, dojde mi, proč mám pocit, že ta moje výplata je jen průchozí položka, která se mě vlastně ani netýká.
Když dopis z energetické firmy zlomí zbytek klidu
Do toho mi přijde dopis s ročním vyúčtováním energií. Otevřu ho mezi vařením večeře a domácími úkoly a jen na něj zírám. Nedoplatek osm a půl tisíce navíc, které v tu chvíli prostě nemám kde vzít. Po zaplacení všech běžných plateb mi na účtu nikdy nezůstává nic, co by se dalo nazvat rezervou, jen pár tisíc do další výplaty. V hlavě mi proběhne, že by to šlo zaplatit z kreditky, ale zároveň přesně vím, že by to jen prohloubilo ten kruh, ve kterém už tak jsme kvůli starým půjčkám. Nakonec stejně skončím u kontokorentu. Ten večer skoro celý probrečím, ne nějak dramaticky, spíš tiše, s pocitem, že to prostě nezvládám a že jsem dospělá jen na papíře.
V práci pár dní nato sedím u oběda s kolegyněmi. Ony řeší, kam dát peníze, které jim zbyly, baví se o spoření a investování, o tom, co si chtějí naspořit do budoucna. Já tam sedím, krájím si svoje menu a cítím se menší a menší. Vím, že mám vyšší výplatu než ony, a přesto nemám stranou ani tisícovku. Nakonec to jedné z nich mezi řečí přiznám, bez detailů, jen že mi nic nezůstává. Reaguje úplně klidně, bez překvapení nebo soudu. Řekne jen, že mě to nesmí semlít a že první krok je zjistit, kde ty peníze reálně končí. Ta věta se mi zasekne v hlavě. Celý zbytek dne mám tendenci si v duchu obhajovat, proč to mám složitější, ale stejně se k té větě pořád vracím.
Otevírám výpisy z účtu a poprvé vidím celý obrázek
O víkendu si k tomu nakonec sednu. Otevřu internetové bankovnictví a projíždím výpisy za poslední tři měsíce. Nejdřív vidím ty velké platby – nájem, energie, školka, splátky – přesně to, co jsem si psala do bloku. Ale mezi tím je spousta malých řádků: dovoz jídla, když se mi nechtělo vařit, rychlé nákupy v potravinách „jen pro pár věcí“, které ale byly klidně každý druhý den, dětem nějaká sladkost nebo drobnost, pár předplatných, o kterých jsem skoro zapomněla, že běží. Jak tím projíždím, je mi trapně. Vidím, že část problému jsou ty drahé energie a bydlení, na které moc nesáhnu, ale druhá část je moje pohodlnost a impulzivní utrácení, které jsem si nechtěla tolik připouštět. Zároveň cítím zvláštní úlevu, protože aspoň něco z toho jsou věci, se kterými jde něco dělat.
Večer si sednu s partnerem. Mám z toho stažený žaludek, protože peníze u nás často končí hádkou, ale nechci už předstírat, že to zvládám sama. Ukážu mu, co jsem si sepsala, a popíšu, co jsem našla ve výpisech. Navrhnu, že bychom mohli aspoň na jeden měsíc zkusit plánovat jídlo dopředu, omezit dovoz a zrušit předplatná, která fakt nevyužíváme. Čekám, že se začne bránit nebo to shodí, ale místo toho spíš uzná, že to taky přeháníme a že se mu ten kontokorent taky nelíbí. Řekne, že si vezme část nákupů víc na starost a že to zkusíme držet společně. Domluvíme se, že kdykoliv nám po zaplacení všeho zbude aspoň něco, půjde to automaticky na malou rezervu, i kdyby to měly být jen dva tisíce.
První měsíc změny bolí, ale na účtu zůstává něco poprvé
První měsíc je nepříjemný. Mám pocit, že si pořád něco odpírám, když místo objednání večeře po dlouhém dni vytahuju z lednice, co je doma. V obchodě víc přemýšlím, co opravdu potřebujeme, a párkrát se přistihnu, jak stojím u pokladny a vracím zbytečnosti do regálu. Přesto je rozpočet pořád napnutý a ke konci měsíce si zvyku nezaklikávat dovoz jídla skoro fyzicky všímám. Ale když se pak podívám na účet a vidím, že nám tam zůstalo prvních pět tisíc, na které jsme nesáhli, tak mě to dojme víc, než bych čekala. Není to žádná velká jistota, ale je to něco, co tam předtím nikdy nebylo. Poprvé po dlouhé době mám pocit, že i když jsou energie a jídlo pořád drahé a bolí to, nejsem vůči další složence nebo rozbité pračce úplně bezbranná. A že aspoň malou část té situace mám konečně v rukou já sama.
