Článek
Byli jsme spolu skoro patnáct let. Já něco přes čtyřicet, jedna dcera na druhém stupni, barák na hypotéku, prostě taková ta klasická rodinná sestava. Poslední roky to bylo hodně o provozu. Kdo vyzvedne malou, kdo koupí co v obchodě, kdy se musí na rodičák, kdo zajde na poštu. Nebylo u nás žádné velké drama, ale ani moc velká radost. Jednou večer jsme seděli s jeho kamarády u vína, chlapi začali řešit mladé holky a on mezi řečí prohodil: „Monča už není zboží, to je jistota.“ Všichni se zasmáli, já taky, ale v hlavě mi ta hláška rezonovala. Připadala jsem si v tu chvíli spíš jako věc než jako člověk, ale nechtěla jsem dělat scény, tak jsem to přešla.
Věta, která zůstala v hlavě mnohem déle, než měla
Druhý den jsem na tu větu musela myslet pořád. Při mytí nádobí, v tramvaji do práce, u oběda. Převalovala jsem si ji v hlavě a začalo mi docházet, že to není jen nešťastný fór. Že tenhle pohled na mě je vlastně docela přesný obraz toho, jak náš vztah funguje. Měla jsem už delší dobu pocit, že mě bere jako samozřejmost. Že všechno zařídím, všechno vydržím a nikam neuteču. Večer jsem sebrala odvahu a zkusila to s ním otevřít. Řekla jsem mu, že mě to mrzelo, jak o mně mluvil před ostatními. Shodil to se slovy, že nemám smysl pro humor, že jsem přecitlivělá a že to bylo přece jasně myšlené z legrace. Tím mě naštval ještě víc, protože jsem měla pocit, že mě ani nezkusil pochopit.
Od té doby jsem si začala všímat věcí, které jsem dřív nějak přehlížela nebo omlouvala. Jak mě před dcerou opravuje kvůli drobnostem, jak u kamarádů s úsměvem komentuje, že má doma „generála“, co všechno zvládne. Když jsem to začala skládat dohromady, vyšlo mi z toho, že jsem v jeho očích fakt hlavně někdo, kdo udrží domácnost a nebude dělat problémy. Poprvé v životě jsem si položila otázku, jestli takhle chci žít dalších dvacet let. O víkendu jsem šla na kafe s kamarádkou a nějak z ní vypadlo, že vypadám unaveně a bez chuti do života. A já jsem úplně poprvé nahlas řekla, že mě napadá, že bych od něj možná jednou odešla. Vyděsilo mě, že jsem to řekla, ale zároveň se mi trochu ulevilo. Jako bych tím sama sobě dovolila o té možnosti vůbec přemýšlet.
Když „jen teoretická“ rezerva začne měnit realitu
Z praktického důvodu jsem si pak „jen tak“ spočítala, kolik bych zvládla utáhnout ze svého platu, kdybych byla sama. Seděla jsem večer s kalkulačkou a papírem a najednou to nebylo jen teoretické cvičení, ale reálné číslo. Otevřela jsem si vlastní účet a začala si tam posílat peníze z přivýdělku, který jsem měla bokem. Říkala jsem si, že je to jen finanční rezerva, kdyby se cokoliv stalo. Zároveň jsem mu navrhla, jestli bychom nezkusili manželskou poradnu, že mi přijde, že se míjíme a že bych chtěla něco změnit. Odpověděl, že nejsme žádní blázni, že to přeháním, a zase z toho udělal vtip. V ten moment jsem měla pocit, že s ním po dobrém moc nepohnu, a moje „rezerva“ v bance začala mít i jiný význam.
Zlom přišel na jedné firemní akci, kam mě vzal jako doprovod. Nebylo to u něj zvykem, spíš chodil beze mě. Ten večer trochu víc pil a před kolegy začal vyprávět historky o tom, jak jsem doma ta „paní jistota“, co všechno snese, a že on má „odžito“ a může se v klidu bavit. Stála jsem vedle něj, usmívala se ze slušnosti a cítila, jak se ve mně něco láme. Viděla jsem pohledy ostatních, takové to rozpačité pousmání, když je někomu trochu trapně i za toho druhého. Připadala jsem si spíš jako kus nábytku, o kterém se mluví, než jako partnerka. Ten večer, když usnul doma na gauči, jsem seděla v kuchyni, koukala do jednoho místa a v hlavě mi došlo, že jestli něco neudělám teď, tak už se z role „jistoty“ nikdy nedostanu.
Moment, kdy se kufry opravdu zavřely
Během pár týdnů jsem si našla malý pronájem kousek od školy naší dcery. Nebylo to jednoduché ani finančně, ani psychicky. Začala jsem s dcerou opatrně mluvit o tom, jak si představuje, kdyby jednou bydlela chvíli u mě a chvíli u táty. Nechtěla jsem ji zatáhnout do svého rozhodnutí bez přípravy. Jedno odpoledne, když byla u babičky, jsem vytáhla kufry ze skříně a začala balit jen svoje věci. Srdce mi bušilo, ruce se mi třásly, měla jsem pocit, že dělám něco zakázaného. Pak jsem si s manželem sedla do obýváku a klidným hlasem mu řekla, že odcházím a proč. Mluvila jsem o tom, jak se cítím, o té „jistotě“, kterou ze mě udělal. Nejdřív to bral jako další z mých dramat, smál se, pak se zlobil, pak začal slibovat, že se změní. Jenže já už měla sbaleno i v hlavě. Vzala jsem kufry a odešla.
První dny v novém bytě byly zvláštní směs úlevy a paniky. Najednou jsem řešila zálohy na energie, smlouvy, rozvrh s dcerou a ticho v malém pokoji. Seděla jsem na matraci na zemi, před sebou stůl z bazaru a kolem sebe pár krabic. Neměla jsem skoro žádný nábytek, ale cítila jsem, že to je moje místo. Byla jsem unavená a často jsem brečela, ale zároveň jsem měla pocit, že jsem po dlouhé době něco udělala sama pro sebe. Často jsem si vzpomněla na jeho větu o „jistotě“ a docházelo mi, že mě vlastně zachránila. Ukázala mi obraz, ve kterém jsem se skoro nepoznávala. V tom novém bytě jsem začala postupně přemýšlet, jak ze sebe udělám něco, co má pro mě samotnou hodnotu. Ne „zboží“ pro někoho jiného, ale člověka, kterého si vážím já sama a který už nebude jen něčí samozřejmost.
