Článek
Několik let předtím jsem bydlel v různých nájmech a pořád jsem měl pocit, že jsem jen na návštěvě. Vždycky jsem si v koutku hlavy říkal, že se kdykoli může stát něco, kvůli čemu budu muset balit krabice. Ten pocit se ještě víc prohloubil, když mi jeden z majitelů oznámil další zdražení. V práci se čím dál častěji mluvilo o hypotékách, kolegové sdíleli zkušenosti s „vlastním bydlením“ a já se najednou cítil pozadu. Doma jsme s partnerkou pořád dokola otevírali excelovou tabulku a přepočítávali, jestli nám to vyjde. V určitém bodě jsme si řekli, že do toho prostě musíme skočit, protože nájem už lezl skoro na stejnou částku jako plánovaná splátka. Když jsem pak v bance podepisoval smlouvu na třicet let dopředu, měl jsem sevřený žaludek, ale přesvědčoval jsem sám sebe, že je to nutný krok k nějaké jistotě.
Opilá radost z „vlastního“ domova rychle vystřízlivěla
První měsíc po nastěhování byl zvláštně opojný. Procházel jsem se po prázdných místnostech a v duchu si opakoval, že tohle je konečně „náš domov“. Všechno bylo nové, trochu neohrabané, ale zároveň příjemné. Ten pocit euforie trval asi do okamžiku, než mi z účtu odešla první splátka 25 tisíc. V tu chvíli mi došlo, že to není jako jednorázový velký výdaj, ale něco, co se bude opakovat každý měsíc po desítky let. V hlavě se mi usadila představa, že ten byt vlastně nevlastním, jen platím mnohem dražší „nájem“ bance. Začal jsem mít pocit, že banka tu s námi nějakým způsobem bydlí taky, jen je schovaná v těch papírech založených ve skříni. Každý další trvalý příkaz mi připomínal, že bez ní bych tu nebydlel, ale zároveň kvůli ní ten byt nemůžu brát úplně jako svůj.
Postupně se všechno začalo točit kolem toho, aby těch 25 tisíc bylo každý měsíc připravených. V práci jsem si přestal stěžovat na přesčasy a bral jsem je skoro automaticky, protože jsem si říkal, že aspoň bude víc peněz a nebudu se tolik bát. Dovolené jsme s partnerkou začali vybírat hlavně podle ceny, spíš kratší pobyty u nás než cokoliv u moře. Každé větší rozhodnutí, třeba nová lednice, se řešilo s kalkulačkou v ruce. Zjišťoval jsem, jak moc dokáže jedna splátka ovlivnit způsob, jakým přemýšlím o úplně běžných věcech. Často jsem při vrtání poličky nebo přidělávání háčků v koupelně přemýšlel nad tím, že to dělám v bytě, který mi banka v krajním případě může sebrat, když se něco pokazí. Ten pocit byl docela zvláštní směs zodpovědnosti a nejistoty.
Když excelová tabulka ukáže, jak křehká je jistota
První vyložená krize přišla ve chvíli, kdy skončila úvodní fixace a banka mi poslala nový úrok a navrhovanou splátku, která byla o několik tisíc vyšší. Seděl jsem večer u stolu, otevřel si Excel a začal si přepisovat různé scénáře. Co když mi klesne příjem. Co když onemocním. Co když nám výrazně zvednou energie. Najednou jsem měl před sebou desítky malých čísel, která mi ukazovala, jak křehká celá ta rovnice je. Ten večer jsem poprvé vyloženě nespal kvůli penězům a měl jsem opravdový strach, že jeden špatný rok by mohl znamenat velký průšvih s bytem. Volal jsem do banky, jestli by šlo něco upravit, a z jejich klidného, věcného tónu jsem měl ještě víc pocit, že ten můj „spolubydlící“ se mnou nemá žádný vztah. Na druhé straně byli lidé, pro které to byly jen údaje v systému a splátky v kalendáři, zatímco pro mě to byla otázka, jestli budu dál bydlet tam, kde jsem.
Po několika letech splácení jsem si spíš ze zvědavosti vyjel detailní přehled, kolik už je splacená jistina. Dlouho jsem to odkládal, protože jsem měl trochu strach, že uvidím skoro stejnou částku jako na začátku. Když jsem se tím ale nakonec proklikal, překvapilo mě, že se částka dluhu opravdu snížila o něco víc, než jsem čekal. Poprvé jsem měl konkrétní důkaz, že to, co každý měsíc posílám pryč, není jen díra, do které mizí peníze, ale že si tím opravdu pomalu ukrajuju kousek bytu pro sebe. V hlavě jsem si to začal představovat tak, že byt má dvě části – jednu moji a jednu banky. A jak splácím, ta její se postupně zmenšuje. Nezmizel tím ten tlak, ale ten pocit, že to není úplně marné, mi trochu ulevil.
Nevítaný spolubydlící, se kterým se učím žít
Dneska mluvím o hypotéce skoro jako o dalším člověku v domácnosti, kterému musím každý měsíc poslat „nájem“, aby byl klid. Už si tolik nevyčítám, že byt není hned stoprocentně můj, spíš to beru jako daň za to, že mám kde bydlet a můžu si to tu aspoň trochu dělat po svém. Zároveň mě to nutí být opatrnější v práci i v utrácení, protože vím, že si nemůžu dovolit jen tak všechno zabalit a odjet nebo zkoušet úplně nejisté kariérní skoky. Banku si v hlavě představuju jako tichého spolubydlícího, který se neptá, jak se mám, jen si včas vezme své peníze. Nejsem z toho nadšený, ale učím se s touhle realitou fungovat a hledat si v ní prostor, ve kterém se i přes všechny závazky cítím trochu doma.
