Článek
Seděl jsem jako každé ráno u počítače, kafe vedle klávesnice, projížděl jsem maily a rutinní úkoly, které jsem dělal už skoro poslepu. V kanceláři byl klid, jen občas někdo prošel po chodbě. Do toho mi na monitoru vyskočila zpráva od šéfa, ať za ním hned přijdu. Věděl jsem, že se už nějakou dobu mluví o změnách, reorganizaci, digitalizaci, ale celou dobu jsem si říkal, že se mě to snad moc nedotkne. Když jsem vešel do jeho kanceláře a viděl tam i personalistku, trochu se mi sevřel žaludek. Šéf začal klasicky mluvit o situaci na trhu, o potřebě zjednodušit procesy a nakonec z něj vypadlo, že moje pozice se ruší.
V první chvíli jsem měl pocit, že jsem špatně slyšel. Po třiceti letech prostě „rušíme pozici“. V hlavě mi okamžitě naskočilo všechno, co dělám – sklady, zakázky, komunikaci se zákazníky, tisíc drobností, které se nedají ani popsat do jedné kolonky. Zeptal jsem se ho, co to konkrétně znamená, když tohle všechno zůstane. On pořád dokola opakoval naučené fráze o budoucnosti firmy, potřebě flexibility a „novém větru“. Nabídl mi odstupné a možnost zůstat ještě tři měsíce, abych předal agendu. Podával mi to jako slušnou nabídku, skoro jako by mi dělal laskavost. Seděl jsem tam, kýval hlavou, ale uvnitř jsem měl směs vzteku, nevíry a studu.
Když vám dojde, že se vše plánovalo už dávno
Ještě ten samý den mě na chodbě zastavila kolegyně, se kterou jsem se znal roky. V očích měla takový ten výraz, kdy člověk neví, jestli má mluvit. Nakonec mi mezi řečí řekla, že vedení už má za mě náhradu, prý mladý kluk po škole, co byl loni u nás na praxi. V tu chvíli mi docvaklo, že tohle se neodehrálo včera, ale že se to plánovalo delší dobu, jen mi to nikdo neřekl. Došlo mi i to, že právě toho kluka jsem před rokem zaučoval. Strašně mě to ponížilo. Připadal jsem si, jako bych celou dobu byl jen dočasná výplň, i když jsem tam nechal kus života. Večer doma jsem to řekl manželce, spíš suše, abych se u toho nerozbrečel. Přepadl mě strach, co bude dál. Věděl jsem, že finančně hned nepadneme na dno, ale představa, že si v mém věku budu hledat novou práci, mě děsila.
Manželka mě překvapila tím, jak byla klidná. Řekla mi, že už dlouho vidí, jak mě ta práce semílá, a že možná je to příležitost něco změnit. V ten moment jsem to ale takhle vůbec neviděl. První dny jsem jel hlavně na vzteku a hořkosti. Chodil jsem do práce, dělal, co bylo potřeba, ale uvnitř jsem měl všechno rozhozené. Po práci jsem se doma bezcílně motal, seděl u televize, aniž bych vnímal, co běží, a v noci jsem nemohl spát. V hlavě mi pořád dokola běžela jedna věta: dal jsem jim všechno a oni mě prostě odložili. Přesto jsem se rozhodl, že ty tři měsíce tam zvládnu v klidu, bez scén, aspoň kvůli kolegům, se kterými jsem strávil tolik let.
Nejtěžší chvíle: učit svého vlastního nástupce
Po pár týdnech nastoupil ten kluk. Byl slušný, pozdravil, působil trochu nervózně, ale snažil se. Měl jsem ho zaškolovat, ukázat mu všechny ty drobné postupy, zkratky, kontakty, které jsem roky sbíral. Pro mě to byla asi nejtěžší část celého toho období. Ne proto, že by byl nepříjemný, ale proto, co představoval. Když začal mluvit o tom, jak „to celé nastaví jinak“ a „zmodernizuje procesy“, musel jsem se hodně hlídat, abych na něj nevyjel s tím, že některé věci zjistí až časem a že zkušenost se nedá nainstalovat. Kolegové mě občas vzali stranou a říkali, že je to celé nefér a že se bojí, že jsou další na řadě. Já v sobě balancoval mezi tím, že mu předávám všechno svoje know-how, a tím, že bych nejradši některé věci prostě neukázal. Nakonec jsem to ale dělal poctivě, i když mě to pokaždé bolelo.
Poslední den ve firmě mi udělali malé rozloučení. V zasedačce byla buchta, pár kelímků s kávou, kolegové, co si našli chvilku. Šéf pronesl krátký proslov, mluvil o „nezapomenutelné spolupráci“, „loajalitě“ a „poděkování jménem firmy“. Stál jsem tam, poslouchal ty fráze a měl pocit, že mluví o někom jiném, ne o mně, který právě odchází, protože pro něj už není místo. Když jsem měl něco říct já, vyšlo ze mě jen pár vět o tom, že jsem tam nechal kus života a že všem přeju hodně sil. Nic chytrého, nic vtipného. Po oficiálním rozloučení jsme šli s pár nejbližšími na pivo. Tam jsem poprvé naplno řekl, jak mě to bolí, jak se cítím odstrčený. Zároveň jsem cítil zvláštní úlevu, že tohle období mám za sebou a že už nemusím každý den chodit na místo, kde jsem pro vedení jen číslo v tabulce.
Studená sprcha a pomalé zjištění, že nejsem odepsaný
Následující týdny byly studená sprcha. Úřad práce, sepisování životopisů, motivačních dopisů, pohovory, kde bylo na první pohled vidět, že můj věk není výhoda. Na některých místech to ani nijak neskrývali, i když to neřekli přímo. Po každém odmítnutí se ve mně potvrdilo to, co mi firma vlastně mezi řádky sdělila – že jsem starý a nepotřebný. Začal jsem pochybovat o všem, co umím. Pak se mi ozval známý z menší firmy, jestli bych mu nepomohl dát do pořádku sklady a logistiku, že potřebují někoho zkušeného, kdo ví, jak to chodí. Nepřemýšlel jsem dlouho. Vzal jsem to, i když za menší peníze a bez velkých benefitů. Postupně jsem si tam začal uvědomovat, že nejsem jen „ten, kterého nahradil kluk po škole“, ale chlap, který má pořád co předat. Jen to zrovna není tam, kde jsem si celý život myslel, že zůstanu až do důchodu.
