Článek
Ráno sedím v kuchyni nad kávou a ještě jednou si v mobilu projíždím životopis. V hlavě si podtrhuju body, které chci na pohovoru zdůraznit – vedení týmu, zavádění nových systémů, zvládání krizových situací. Tenhle inzerát mě zaujal hned, jak jsem ho viděla. Popis práce skoro přesně odpovídal tomu, co jsem dělala posledních patnáct let. Po půl roce na úřadu práce se mi konečně zdá, že by tohle mohla být opravdu reálná šance, ne jen další zdvořilé „ozveme se vám“ do prázdna. Jsem nervózní, cítím to v žaludku, ale uklidňuju se tím, že zkušenosti jsou přece výhoda. Ne hendikep. Snažím se tomu věřit a opakuju si, že v tomhle mám možná víc co nabídnout než většina uchazečů.
První dojmy z firmy, kde bych „věkově mohla být máma“
Do firmy radši dorazím o čtvrt hodiny dřív. Nechci riskovat zpoždění tramvaje a taky potřebuju pár minut na rozdýchání. Na recepci si mě zapíšou, dostanu plastovou kartičku na šňůrce a pošlou mě do malé zasedačky. Jedna stěna je celá prosklená do open space, takže tam chvíli jen tak sedím a dívám se ven. U stolů vidím samé mladé tváře u notebooků, sluchátka v uších, plastové kelímky s kávou. Všechno se tam nějak rychle hýbe, všichni něco ťukají, přesouvají se, gestikulují. Uvědomím si, že věkově bych tam klidně zapadla jako máma většiny z nich. Trochu mě to bodne, ale hned si v duchu říkám, že to je dneska normální. Firmy jsou plné mladých lidí a to, že jsem starší, přece neznamená, že s nimi nebudu držet tempo. Aspoň si to takhle opakuju.
Pohovor, který se začal lámat u slova „mladý“
Když konečně přijde personalista, představí se jen křestním jménem. Vypadá tak na pětadvacet, možná o něco víc. Podáme si ruku, on se mile usměje, má naučený profesionální výraz. Mně ale přijde, že jede podle scénáře, který má v hlavě nacvičený. Působí slušně, jen trochu odosobněně. Ptá se mě na předchozí pozice, co jsem měla na starosti, jak velké týmy jsem vedla, jaké programy používám. Občas si něco poznamená do laptopu. Odpovídám v klidu a věcně, snažím se nezkazit si odpovědi nervozitou. Mám pocit, že se mi to daří. Když zmíním pár konkrétních situací, které jsem v práci řešila, vidím, jak zvedne obočí nebo se na chvíli víc zaposlouchá. Aspoň na pár sekund mám pocit, že ho opravdu zajímám jako kandidátka, ne jen jako další položka v seznamu.
Po nějaké době ale začne být na židli neklidnější. Vrtí se, dívá se střídavě do počítače a na mě. Pak zmíní, že mají „hodně dynamický, mladý tým“. Zdůrazní to slovo „mladý“ a zeptá se mě, jak si představuju práci v „takovém kolektivu“. Při té otázce mi trochu uhne očima. V hlavě mi problikne, kam tím asi míří, ale nechci si to hned připouštět. Odpovím, že jsem celý život pracovala v týmech různého věku, od absolventů po lidi pár let před důchodem, a že mi na věku nikdy nezáleželo. Spíš na tom, jak kdo maká a jak je ochotný se učit nové věci. Říkám to klidně, protože to tak opravdu mám. On na chvíli zmlkne, dívá se někam k oknu, pak se nadechne a docela natvrdo z něj vypadne, že upřímně v tomhle týmu hledají spíš někoho mladšího a že můj věk je pro ně trochu problém.
Moment, kdy se z pohovoru stane jasné „ne“
V tu chvíli mi zčervená obličej. Nevím, jestli to na mně bylo vidět, ale uvnitř se ve mně všechno zastaví. Chvíli vůbec nevím, co říct, jen na něj koukám. V hlavě mi projede, že je mladší než můj syn. Toho jsem od malička učila, jak se má chovat k lidem, jak mluvit s respektem, a teď mi tady někdo v jeho věku klidným hlasem řekne, že jsem pro ně stará. Hlavou mi běží všechno možné – nájem, úřad práce, odpracované roky, noční směny, školení. Nakonec se nadechnu a co nejklidněji mu řeknu, že to, co právě řekl, je diskriminační. A že se to aspoň obvykle neříká takhle napřímo. Slyším sama sebe a překvapí mě, jak pevně mi zní hlas. On zrudne, začne koktat něco o firemní kultuře, nárocích na flexibilitu a nastavení týmu. Obsah je vlastně jedno. V tu chvíli je mi jasné, že je rozhodnuto a že tenhle pohovor už se jen dojíždí.
Zbytek má skoro formální průběh. Pohovor ukončíme celkem rychle, on mi slušně, ale dost automaticky poděkuje za čas a já se zvednu. Když procházím zpátky přes open space, cítím se trapně a zbytečně. Jako bych tam vůbec neměla co dělat, jako by všichni věděli, že sem nepatřím. Nikdo se na mě nedívá, ale já mám pocit, že na mě visí nápis „příliš stará“. Venku si sednu na lavičku u zastávky a chvíli jen koukám před sebe. Vybavuje se mi jeho věta o problému s věkem a ve mně se střídá bezmoc a vztek. Přemýšlím, jestli má cenu se dál snažit posílat životopisy do podobných firem, nebo jestli je to jen zbytečné narážení do zavřených dveří. Pak si v hlavě řeknu, že to nevzdám. Že zkusím hledat místa, kde lidi nehodnotí podle kalendáře, ale podle toho, co umí. A zároveň mi blikne myšlenka, že bych možná měla napsat anonymní podnět na inspekci práce. I kdyby z toho nic nebylo, aspoň bych měla pocit, že jsem nad tím nepřimhouřila oči. Ta myšlenka se mnou jede tramvají domů a já přemýšlím, co s ní dál.
