Článek
Ráno před pohřbem jsem stála před skříní a měla pocit, že stojím před nějakou zkouškou, i když šlo „jen“ o to, co si vezmu na sebe. Na jedné straně visela černá šatovka, kterou tchyně vždycky chválila. Říkala, že v ní vypadám „konečně jako dáma“. Vedle ní červené šaty, o kterých prohodila, že jsou laciné. Věděla jsem, že na pohřeb se nosí černá. Věděla jsem i to, jak by se na mě její rodina dívala, kdybych přišla v něčem jiném. Jenže zároveň se mi v hlavě začaly míhat všechny ty roky drobných poznámek – k tomu, co vařím, jak mluvím, jak se oblékám. Jak jsem se pořád nenápadně upravovala podle toho, co by tak asi řekla. Stála jsem tam, dívala se na ty dvě možnosti a najednou jsem měla pocit, že nechci zase automaticky sáhnout po té „správné“. Vzala jsem tedy červené, oblékla si je, ale přes ně jsem ještě natáhla tmavý kabát. Jako kdybych si nechávala možnost to na poslední chvíli vzít zpátky.
Rozepnutý kabát a první pohledy rodiny
Když jsme s manželem vystoupili u obřadní síně, bylo mi hned jasné, že ten kabát mě neschová věčně. Před vchodem už stála jeho rodina, všichni v černém nebo šedém, takový ten jasný smuteční blok. Chvíli jsem doufala, že třeba zůstanu zabalená až dovnitř, ale byla tam fronta a všichni si kabáty odkládali. Když jsem si ho rozepnula, cítila jsem, jak se mi sevřely vnitřnosti. Švagrová na mě vytřeštila oči a koutkem pusy procedila: „To myslíš vážně?“ Na vteřinu jsem měla chuť kabát zase prudce přitáhnout k sobě a zapnout, omluvit se, říct, že jsem se spletla, cokoli. Místo toho jsem jen polkla, nic jsem neřekla a nechala ten kabát rozepnutý. Stála jsem tam v červené mezi všemi těmi tmavými barvami a cítila, jak na mě padá jejich tiché hodnocení.
V obřadní síni jsem ty pohledy cítila ještě víc. Hlavně tchán se na mě podíval tak, že jsem přesně věděla, co si myslí, aniž by cokoli řekl. Starší teta si mě přeměřila od hlavy k patě tak okatě, že jsem na chvíli zvažovala, jestli si nesednout někam dozadu, aby na mě nebylo tolik vidět. Sedla jsem si ale vedle manžela dopředu, kam nás posadili, a snažila se vnímat řeč o tchyni. On seděl skličeně, ruce sevřené, a skoro se na mě nepodíval. Připadala jsem si, jako by se za mě styděl, a to mě bodlo. Během řeči ale začali mluvit o tom, jak tchyně celý život dbala na to, co řeknou lidi, a jak si na to potrpěla. V tu chvíli mi došlo, že jsem v tom jela s ní. Že jsem tolik věcí dělala jen proto, aby byl klid. A ta červená na mně najednou nebyla jen provokace. Byla to úplně první věc po dlouhé době, kterou jsem udělala čistě kvůli sobě, i když se to vůbec nehodilo.
Kondolence, výčitky a první vyslovená pravda
Po obřadu při kondolencích jsem byla nervózní, protože jsem věděla, že teď k nějakým poznámkám určitě dojde. Když se ke mně švagrová naklonila a zašeptala, že jsem tchyni „určitě potěšila“, v očích měla čistý jed. V tu chvíli se mi stáhl žaludek, přišlo mi, že jsem selhala nejen jako snacha, ale i jako někdo, kdo má projevovat úctu. Zároveň jsem ale cítila vztek. Byli jsme na pohřbu, všichni jsme něco prožívali, a přesto to skončilo zase u toho, co mám na sobě. Venku mi pak manžel tiše řekl, že tohle fakt přeháním a že má pocit, že jsem to udělala naschvál. Odpověděla jsem mu jen, že to není proti nim, ale pro mě. Věděla jsem, že mu to nezní logicky a že to teď asi stejně nepochopí, ale víc jsem vysvětlovat nezvládla. Byla jsem unavená a přehlcená.
Cestou autem domů bylo chvíli úplné ticho. Dívali jsme se před sebe, míjela nás pole a města a já cítila, jak ze mě pomalu odchází napětí toho dne. Manžel se po chvíli zeptal, proč zrovna dneska a proč zrovna u jeho mámy musím „experimentovat“. Chvilku jsem přemýšlela, jestli se mám začít omlouvat, nebo to nějak shodit. Nakonec jsem vydechla a poprvé nahlas řekla, že jsem se jeho mámy bála víc, než jsem kdy přiznala. Že jsem pořád v hlavě slyšela, jak by cokoli okomentovala, a že jsem podle toho žila. Když jsem to říkala, uvědomila jsem si, že ta červená pro mě není naschvál. Je to spíš znamení pro mě samotnou, že už nechci, aby mě někdo takhle hodnotil a aby mě to tolik řídilo. On na to nic moc neřekl, jen pokrčil rameny. Ale mně se tím, že jsem to vyslovila, aspoň trochu ulevilo.
Večerní ticho a nový pocit v sobě
Večer doma jsem si konečně sundala šaty a pověsila je na dveře skříně. Nechtěla jsem je hned schovat mezi ostatní věci, potřebovala jsem je ještě vidět. Byla jsem unavená a smutná z celého dne, z té atmosféry, ze slz, z napětí v rodině. Zároveň jsem ale cítila zvláštní klid. Jako kdybych si v sobě něco malého srovnala. Manžel byl pořád trochu odtažitý, moc jsme se o tom nebavili. Jen se mě zeptal, jestli chci čaj, uvařil ho a tím to pro něj asi skončilo. Já jsem si sedla na gauč v teplácích, podívala se na ty červené šaty na dveřích a poprvé po hodně dlouhé době jsem měla pocit, že dýchám sama za sebe. Ne podle toho, co se sluší, co by kdo řekl, ale podle toho, co opravdu cítím. A i když to bylo nepříjemné a stálo mě to hodně odvahy, věděla jsem, že to byl pro mě důležitý krok.
