Článek
Do obřadní síně jsme přijeli o něco dřív. Já už od rána s knedlíkem v krku a s pocitem, že dneska prostě musím být ta, co drží pohromadě aspoň praktické věci. Manžel byl ze smrti svojí mámy úplně rozhozený, bylo to na něm vidět na každý jeho maličkosti. Sedla jsem si vedle něj do první řady, chytila ho za ruku a snažila se soustředit jenom na dech, aby se mi nerozjela panika. Už při prvních tónech hudby jsem cítila, jak mi cukají koutky, ale ne proto, že by mi to přišlo vtipné. Mám to tak odjakživa, když je mi hodně úzko, tělo reaguje divně. V hlavě mi pořád dokola běželo jenom: hlavně nic nepokazit, neudělat scénu, nerozbrečet se tak, že už to neuklidním. Prostě to nějak ustát.
Vzpomínka, která změnila atmosféru obřadu
Během obřadu mluvil farář celkem hezky, ale hodně vážně a důstojně, jako kdyby popisoval někoho úplně jiného než moji tchyni. On o ní mluvil skoro jako o svaté ženě, zatímco ona měla spíš černý humor a celý život říkala, že nechce „uplakanej cirkus“. V jeden moment se mi vybavilo, jak jsme jednou seděly u kafe a ona úplně suše prohodila: „A jestli se na tom pohřbu někdo zasměje, tak budu spokojená.“ Ta věta mi začala v hlavě běžet jako zaseknutá deska. Trochu mě to paradoxně uklidnilo, jako kdyby mi přímo od ní přišla instrukce, že smích není zakázaný. Zároveň jsem ale cítila, jak se mi smutek míchá s tímhle nervózním pobavením, a věděla jsem, že u mě je tohle nebezpečná kombinace.
Obálka, která všechno obrátila
Po obřadu jsme se přesunuli na kar do restaurace. Klasika – chlebíčky, káva, minerálka, pár kusů zákusků na tácu. Lidi posedávali, šeptali si, někteří brečeli, jiní se tvářili, že jsou strašně zaměstnaní telefonem, aby nemuseli s nikým nic probírat. Ve vzduchu viselo napětí, všichni jakoby čekali, co se teď „má“ dělat a o čem se mluvit smí a o čem už ne. Seděla jsem vedle manžela, snažila se být mu nablízku, ale sama jsem nevěděla, jak se tvářit. Po chvíli manžel vstal a řekl, že jeho máma nechala doma obálku s nápisem „otevřít po mém pohřbu“ a že by ji chtěl před všemi přečíst. V tu ránu bylo ticho, jen někdo zadrnčel lžičkou o talířek. Pár hlav se otočilo na mě, jako kdybych měla vědět, co přijde. A mně v tu chvíli došlo, že to asi bude zase nějaký její „kaskadérský kousek“.
Když začal číst, ukázalo se, že to není jen suchá závěť, ale dopis se závětí v jednom, psaný přesně jejím stylem. Hned na začátku měla pár vět o tom, že kdo čeká drama a hádky o majetek, „bude asi zklamanej, ale může si odnést aspoň chlebíček“. Lidi se nejdřív jen tak opatrně pousmáli, jako kdyby si ověřovali, jestli je to vůbec v pořádku. Já jsem cítila, jak se mi smích dere nahoru skoro proti mojí vůli. Byla to prostě ona – přesná, trefná, schopná udělat si legraci i sama ze sebe, a to i zpoza rakve. V tu chvíli mi to přišlo tak typické, že mi připadalo divnější se nesmát než se smát.
Smích, který prolomil trapno
Postupně se v tom dopise začala obracet ke konkrétním lidem. Švagrové „odkazuju všechny svoje nesladěný hrnky, když už ti tak lezly na nervy“. Sousedce „tu strašnou lampu, kterou mi sama vnutila“. Když pak došlo na mě, začal manžel číst, že mi nechává svou kuchařku s poznámkama: „protože když budeš mít co jíst, tak mi toho svýho manžela snad hlady nezabiješ“. V tu chvíli jsem vyprskla smíchy úplně nahlas. Nebyl to hezký, uhlazený úsměv, ale takový ten nekontrolovaný výbuch, co prostě projde celým tělem. Pár lidí se po mně otočilo, jedna teta se zatvářila dost pohoršeně. Okamžitě jsem cítila šílené trapno, že se směju zrovna tady a zrovna teď, když je přece „smutná událost“. Ale zároveň mi ten smích ujel i z dojetí, že si na mě takhle konkrétně vzpomněla a ještě to celé podala po svém. Slzy, které jsem si utírala, už v tu chvíli nebyly jenom od pláče.
Jak manžel četl dál, napětí začalo povolovat. Nejdřív se lidi usmívali tak tiše do hrnku, pak se ozývalo víc potlačovaného chichotání a nakonec se už smáli skoro všichni, každý po svém. I ta teta, která na mě předtím koukala přes prsty, nakonec seděla s koutky nahoru. Bylo vidět, jak se atmosféra mění z křeče v něco snesitelnějšího. Pořád tam byl smutek, ale najednou byl spojený se vzpomínkami, ne s povinným truchlením. Došlo mi, že ten můj „nevhodný“ smích to možná trochu prolomil. Nebyl to žádný plán, jen instinktivní reakce, ale sedlo to k ní. V hlavě se mi honilo: „No jo, mami, zase sis to zařídila po svým.“
Věta, která uklidnila víc než soustrasti
Když jsme pak odcházeli, přišla za mnou jedna sestřenice, která mě jinak moc nemusí, a jen tak mezi řečí řekla: „Hele, to byl přesně její humor, ona by byla ráda, že ses smála.“ Tahle věta mě uklidnila víc než všechny soustrasti za celý den. Cítila jsem, že to, co jsem tam předvedla, nebylo selhání, ale v něčem vlastně splnění jejího přání. Cestou domů jsme s manželem v autě chvíli mlčeli, každý si to nějak přebíral po svém. Pak jsme se začali bavit o všech těch jejích hláškách z dopisu a o jiných historkách, které nám s ní naskakovaly. Viděla jsem, jak se mu trochu ulevilo, jako kdyby ten dopis otevřel prostor mluvit o ní normálně, ne jen smutně. Uvědomila jsem si, že ten její vtipný dopis se závětí byl vlastně nejlepší závěr, jaký nám mohla dát. Ukázala nám, že i na pohřbu může mít místo smích, který není proti lásce k ní, ale je její součástí.
