Článek
Ráno jsem vstala dřív, než jsem musela, jen abych měla čas se „dát dohromady“. V koupelně jsem se snažila sama sebe přesvědčit, že mám věci pod kontrolou. Jen jsem dostala výpověď, nejsem neschopná, říkala jsem si. Na sebe jsem si vzala oblečení, ve kterém jsem ještě nedávno chodila do kanceláře, a nakonec jsem sáhla po svojí nejdražší kabelce. Působilo to trochu absurdně, ale brala jsem ji jako poslední kus svého předchozího života. Něco, co mi připomínalo, že jsem ještě „něco byla“. V hlavě jsem si pořád opakovala, že jdu jen splnit povinnost, podepsat pár papírů a za chvíli si zase najdu normální práci. Zároveň jsem se ale bála, že se někdo z úřadu bude pitvat v tom, jak vypadám, že si o mně bude něco myslet.
Když drahá kabelka narazí na realitu čekárny
V čekárně jsem hned cítila, jak strašně vyčuhuju. Seděli tam lidi v teplákách, někdo měl pracovní bundu, pár rodičů se snažilo uhlídat děti, co pobíhaly po chodbě. Já si sedla do rohu a kabelku si dala na klín, jako bych ji potřebovala schovat a zároveň se jí držet. Najednou mi došlo, jak je celá tahle moje „image“ mimo. Jak okatě to působí v prostoru, kde se lidi řeší, jestli budou mít příští měsíc na nájem. Chvíli jsem přemýšlela, jestli jsem to fakt takhle chtěla, jestli jsem si ji neměla nechat doma. Jenže už bylo pozdě. Tak jsem zapíchla oči do mobilu a dělala, že jsem tam omylem, že se mě tenhle svět netýká.
Když zavolali moje jméno, zvedla jsem se a najednou jsem měla pocit, že jdu k tabuli. V malé kanceláři seděla úřednice za počítačem, vypadala normálně, žádný karikovaný „úředník z úřadu“. Působila docela slušně, mluvila věcně. Ptala se mě, co jsem doteď dělala, jaká byla moje náplň práce, jaký jsem měla plat a co si představuju dál. Odpovídala jsem automaticky, skoro jako bych byla na dalším pracovním pohovoru. Když jsem řekla částku, na kterou jsem byla zvyklá, všimla jsem si, jak jí na vteřinu cuklo obočí. Já to ale v tu chvíli brala skoro jako společenskou konverzaci. Vůbec mi nedocházelo, že to, co pro mě bylo normální, je pro někoho úplně jiná liga.
Okamžik, kdy se z formality stane trapný pohovor
Pak začala něco hledat v systému, ťukala do klávesnice, chvíli bylo ticho. Nakonec z tiskárny vyjela stránka a ona mi ji podala. Administrativní pozice, nic složitého, za 25 tisíc hrubého. Vzala jsem ten papír do ruky a chvíli na něj jen koukala. Bylo to tak mimo to, na co jsem byla zvyklá, že mi automaticky ujelo takové polousměšné odfrknutí. Nejdřív jsem se skoro zasmála a pak mi vyjela věta, jestli to jako myslí vážně a jestli za takový plat někdo reálně chodí do práce. V hlavě mi blesklo, že moje kabelka stála skoro stejně jako tahle jejich „měsíční mzda“. A mě ta myšlenka v ten moment spíš pobavila, než aby mě zastavila. Vůbec jsem si neuvědomila, jak to zní.
Úřednice se na mě podívala a ten pohled mě docela probral. Nebylo v něm překvapení, spíš taková únava a trochu naštvání, které už se jí asi ani nechce dávat najevo. Klidně mi řekla, že pro spoustu lidí je to normální mzda. Nic víc, žádná přednáška. A právě to mě trefilo nejvíc. V tu chvíli mi došlo, jak bohorovně jsem vyzněla. Začala jsem blekotat něco o tom, že jsem to nemyslela zle, že jsem jen zvyklá na jiné částky a že hledám něco jiného. Atmosféra se během okamžiku kompletně proměnila. Už to nebylo příjemné povídání, ale nepříjemný, trapný pohovor, kde jsem byla ta, kdo nezvládl základní takt. Vzala jsem ten papír s nabídkou jen proto, abych měla co dělat s rukama, přestože jsem už tehdy věděla, že tam nikdy nenastoupím.
Od historky k nepříjemnému zrcadlu
Když jsem vyšla ven z budovy, první, co jsem cítila, nebyl vztek na úřad nebo na systém, ale stud sama před sebou. Stála jsem na chodníku, držela v ruce ten papír a koukla na kabelku, kterou jsem si tak pečlivě vybírala ráno, aby mi dodala sebevědomí. Najednou mi nepřipadala jako připomínka úspěchu, ale spíš jako důkaz, jak moc jsem byla mimo realitu. Přepadla mě myšlenka, jestli jsem se úplně nezbláznila, když jsem se smála platům jiných lidí, zatímco sama nemám žádný. Potřebovala jsem to ze sebe rychle dostat, tak jsem zavolala kamarádce. Vyprávěla jsem jí to jako historku, kde jsem tu pointu zabalila do vtipu o tom, že moje kabelka má skoro větší hodnotu než ten nabízený plat. Smály jsme se obě, protože zvenku to opravdu zní jako absurdní scénka.
Jenže když jsme domluvily, smích vyprchal a zůstalo po něm něco těžkého. Nějaká vnitřní pachuť, že to není jen trapná historka z úřadu práce, ale dost jasný signál, že si budu muset upravit optiku. Že svět, na který jsem byla zvyklá, kde jsem řešila značky a čísla na výplatní pásce, není samozřejmost. A že to, co jsem tam předvedla, nebylo sebevědomí, ale arogance. Neříkám, že mi ten jeden moment převrátil celý život. Ale od té chvíle se pokaždé, když si beru tu kabelku, na pár vteřin vrátím do té kanceláře a vzpomenu si na ten unavený pohled přes stůl. A připomene mi to, kde přesně jsem ten den stála – bez práce, s drahou kabelkou v ruce a s hlavou nastavenou úplně jinde, než kde byl zbytek světa.
