Článek
Když jsem znovu stála před vchodem do bytu svých rodičů
Stála jsem před jejich dveřmi a bylo mi na nic z toho, jak mě zase hryže svědomí. Před očima mi běžela výmluva za výmluvou, proč jsem jim zavolala naposledy až před týdnem. Mobil v ruce těžkl, jako by měl místo plastu olovo. Ticho na chodbě působilo skoro obřadně, jen moje srdce mi mlátilo v hrudi a ruce se třásly rozčilením.
„Mami, já vím, že jsem tu neměla být až teď…“ šeptala jsem si pro sebe, než jsem konečně zmáčkla zvonek.
Vůně, která mě hned objala
Jakmile máma otevřela dveře, udeřila mě do nosu vůně rajské omáčky. Přesně té, kterou miluju odmala. Najednou jsem byla zase malá holka.
„Jé, Kačko, pojď dál! Akorát jsem dovařila, nezapomněla jsem, žes vždycky měla ráda domácí houskový knedlík,“ usmála se máma tak široce, až mě z toho bodlo u srdce. Kolikrát už mi jen kvůli tomuhle radostnému úsměvu stálo za to sem přijet?
Táta a jeho nekonečné starosti
Táta vyšel z obýváku, pomalu a nejistě. „Zas si maluješ, že venku nepotřebuješ šálu? Je chladno, holka jedna,“ vyštěkl, ale v očích mu hrály jiskřičky. Pousmála jsem se, i když bych mu mohla vyčítat, že mi pořád připomíná úplně ty samé věci.
Ale místo lehké podrážděnosti mě to tentokrát najednou hřálo u srdce. Opravdu jim na mně záleží, pořád. „Táto, neboj. Šálu mám, slibuju,“ houkla jsem a pozorovala ho, jak se snaží tvářit nabručeně, a přitom byl dojatý stejně jako já.
Hovor u stolu, který mi něco vzal i dal
U stolu jsem chvíli nevěděla, kdo začne mluvit první. Máma mě krmila otázkami, jestli v práci zvládám, jestli moc neponocuju. Táta do toho přihodil své starosti, kolik na podzim nasbírali jablek a že je potřeba něco přinést ze sklepa.
Bylo to celé dojemné i bolestivé. Viděla jsem, jak stárnou. A palčivě jsem vnímala, že jsem jim už tolikrát odmítla pomoct, protože „nemám čas“.
Když mi ukazovali fotky a já přestala spěchat
Máma najednou vytáhla krabici fotek, některé zažloutlé, jiné novější. „Koukej, jak vám to slušelo na školní besídce,“ smála se. Vždycky jsem si myslela, že podobné chvíle jsou ztráta času.
Ale teď mi došlo, že jsme se už někdy ani pořádně neviděli a všechno bylo napůl. Jenže ten večer jsem spěch odložila. Chtěla jsem slyšet jejich příběhy a nechat je vyprávět, co by mě jinak minulo.
Nečekané prosby a moje neochota
Skoro už jsem chtěla vstát, když se máma odhodlala: „Kačko, neodvezla bys nás příští týden k doktorovi? Víš, s tím autobusem je to těžší a táta už se necítí na přestupy.“ Na vteřinu jsem pocítila známé šlehání nervů – zase po mně něco chtějí.
Ale v tom okamžiku jsem byla ticho. Připomněla jsem si, kolikrát jsem já potřebovala pomoc. Těžko jsem přikývla: „Jasně, mami, ráda vás odvezu.“
Když jsem viděla mámu smát se jako dřív
Možná se to zdá banální, ale při cestě domů mi hlavou šlehla myšlenka: co když je něco podobného naposled? Vidět mamku, jak září radostí z mé přítomnosti?
U kuchyňského stolu se smála, oči jí jiskřily. „Taková návštěva, to je pro nás svátek, holka naše,“ povzdychla si spokojeně. Bolelo mě, jak moc jí teď rozumím.
Cesta domů a tiché slzy
Seděla jsem v tramvaji a dívala se do tmy za oknem. Hlavou mi běžel celý večer a do očí mě pálily slzy, které jsem držela na uzdě snad až moc dlouho.
„Správně, bylo na čase dorazit,“ pomyslela jsem si a přísahala si, že další návštěva nebude až za měsíc jako obvykle. Protože ten večer u našich nebyl rutina. Byl dar – pro ně i pro mě.
Zdroj: Příběh nám čtenář zaslal na e-mail. Autor jej následně autorsky zpracoval a anonymizoval, aby byla zachována ochrana soukromí. Podstata i smysl vyprávění zůstaly zcela věrné originálu.
