Článek
Můj ples bez táty a ten neznámý chlap v uniformě
Sedím na posteli a koukám do šera pokoje. Moje šaty na ples visí na skříni a já si představuju, jak by všechno mělo být. Už celé týdny jsem se na ten den těšila, představovala si, jak tatínek přijde, usměje se a zavede mě na taneční parket. Ale on tu není. A já vím, že už nikdy nebude.
Když máš v srdci díru, kterou nikdo nemůže zaplnit
Mamka se snaží tvářit vesele, slibuje, že bude stát vedle mě, a dokonce mi půjčuje své lesklé náušnice. Jenže mě nepřestává svírat prázdno, o kterém pořád nemůžu nikomu povědět, protože vím, že mě nikdo nepochopí. Kamarádky si špitají, s kým budou tančit, a já jen tiše přikyvuju, i když bych nejradši utekla domů.
Najednou zvoní u dveří úplně cizí člověk
Den před plesem večer někdo zazvonil. Mamka šla otevřít. Ze svého pokoje slyším cizí, hluboký hlas. Nespouštím oči ze dveří a sevřu plyšového medvěda, co mi dal táta k narozeninám. Chvilku nato mamka vejde do pokoje s divným výrazem a za ní se objeví nějaký chlap v uniformě.
„Ahoj, já jsem Milan,“ řekne. Zajíkla jsem se a rychle sklopila oči. „Chtěl jsem se tě jen zeptat… jestli bys šla zítra na ples se mnou,“ dodá tiše. Pořád se přívětivě usmívá, ale cítím, jak mi začíná bušit srdce a v očích mě pálí slzy.
„To nemůžu… Táta měl…“ vyhrknu a ucítím, jak mi teče slza po tváři.
Milan chvíli mlčí. Pak řekne: „To vím. Ale chtěl bych, abys nebyla sama. Bojím se, že jinak budeš smutná. Stačí, když mi to dovolíš.“
Těžká noc před plesem a strach, že to všechno zkazím
Nevím, jak jsem tu noc usnula. Pořád jsem se budila, představovala si, co se stane, až mě uvidí všichni spolu s tím cizím pánem. Ráno mi maminka zaplétá vlasy a šeptá, že ten Milan je hodný a že jen chtěl, aby mi nebylo smutno. Zírám na sebe do zrcadla a propadám panice. I šaty, které jsem si předtím přála, mi najednou připadají těsné.
Když se otevřou dveře od tělocvičny a všichni koukají
Milan přišel přesně na čas. Jeho uniforma je nažehlená, v jedné ruce drží kytičku, ve druhé cukroví v krabičce. V autě jsem mlčela, jen jsem se na boty. Když jsme přišli ke škole a otevřely se dveře do tělocvičny, všichni se otočili. Cítila jsem, jak se na mě lepí jejich pohledy jako těžká mokrá deka.
„Když budeš chtít, jen mi stiskni ruku,“ šeptl Milan potichu, „a já tě vezmu domů.“ Pootevřela jsem ústa, ale nic neřekla. Najednou jsem ucítila zvláštní klid. Možná to bylo tím, jak stál u mě a nehýbal se ani na krok.
První tanec, kdy jsem věřila, že na světě je ještě něco dobrého
Začala hrát hudba a já si připadala, jako bych běžela maraton s kufrem na zádech. Milan mě pozval k tanci. Kolem nás byl ruch, smích, ale mně se podlamovala kolena.
„Neboj se,“ usmál se Milan, „stačí, když mě povedete vy, slečno.“ Opatrně mě provedl sálem, nepřipadala jsem si trapně, ani smutně. Po chvíli jsem se podívala vzhůru a úplně poprvé jsem se opravdu usmála.
V autě domů: Nečekané překvapení
Cestou zpátky jsme mlčeli. Čekala jsem, že mě pustí domů a odejde, ale Milan mi do ruky vtiskl malý balíček. „Tvůj táta by na tebe byl pyšný,“ řekl tichounce.
Zůstala jsem stát přede dveřmi, objímala tu krabičku a poprvé po dlouhé době mi nebylo až tolik úzko. Věděla jsem, že i když tátu už nikdy neuvidím, svět může občas poslat do cesty někoho, kdo to lehce zalepí. A na tenhle ples nikdy, nikdy nezapomenu.
Zdroj: Příběh nám čtenář zaslal na e-mail. Autor jej následně autorsky zpracoval a anonymizoval, aby byla zachována ochrana soukromí. Podstata i smysl vyprávění zůstaly zcela věrné originálu.
