Článek
Když mi pár dní před odjezdem volal, že jede s kamarády na hory a jestli bych mu nezalila kytky a občas nekoukla na byt, brala jsem to jako docela milou náhodu. U nás doma bylo tehdy přecpáno, děti pořád něco chtěly, v práci jsem do noci seděla u počítače. Představa, že budu mít na víkend vlastní klidný prostor, mi přišla skoro luxusní. Sešli jsme se na kávě, předal mi klíče, prošli jsme jeho byt, ukázal mi, kde má koš, kávu, kytky. A jen tak mezi řečí utrousil, ať do ložnice radši moc nechodím, že tam má „bordel“. Přikývla jsem, vůbec jsem nad tím nepřemýšlela. Znám ho, věčně rozházené oblečení, neumyté hrnky, nic, co by stálo za řeč.
Z klidné noci se stává noční můra
Do bytu jsem přijela v pátek večer po práci. Udělala jsem si čaj, sedla si na gauč a jen chvíli seděla v tichu. Bylo zvláštní slyšet jen šum lednice a žádné „mami“. Uklidnilo mě to víc, než jsem čekala. Když se přiblížil čas jít spát, došlo mi, že se mi nechce lehnout si do cizího povlečení. Ne že bych bratrovi nevěřila, ale představa, že spím v jeho peřinách, mi prostě nebyla příjemná. Rozhodla jsem se, že si povlečení převleču. Zamířila jsem do ložnice, hledala jsem skříň s prádlem, otevřela pár polic, ale povlečení nikde. Napadlo mě, že by v posteli mohl být úložný prostor, tak jsem tam zkusila sáhnout s tím, že vytáhnu nějakou krabici s peřinami.
Místo krabice jsem ale u kraje úložného prostoru nahmátla šedé desky, jako by je tam někdo rychle strčil, aby nepřekážely. Vytáhla jsem je a pár papírů mi vyklouzlo na zem. Sehla jsem se pro ně a hned na prvním jsem uviděla logo nemocnice a pod ním bratrovo jméno. Zůstala jsem stát v předklonu bez hnutí. Věděla jsem, že bych neměla číst dál, ale stejně jsem očima přejela první odstavce. Zaznamenala jsem slova jako „onkologická ambulance“ a „doporučená chemoterapie“. Udělalo se mi nevolno, sedla jsem si na kraj postele a chvíli jen koukala na ty listy v ruce. Z dat jsem pochopila, že diagnózu má teprve pár týdnů a že chemoterapii má teprve před sebou. Došlo mi, že proto ještě zvládá jet na hory, ale moc klidu mi to nepřineslo.
Vina, tajemství a zpráva, kterou smažu
Na zbytek večera jsem už nic jiného nedokázala. Nejdřív jsem se snažila všechno vrátit tak, jak to asi bylo, přerovnala jsem desky, papíry, zavřela úložný prostor. Pak jsem chodila po bytě sem a tam a v hlavě mi běželo jen: neměla jsi to číst. Zároveň jsem měla silný pocit, že je špatně, že o tom nikdo neví. Vždyť si voláme kvůli úplným maličkostem, memy, hlouposti z práce, a tohle mi neřekne? Hledala jsem na stole nebo na lednici aspoň nějaký lístek, náznak, ale nic. V noci jsem skoro nespala. Převalovala jsem se na gauči, představovala si ho někde v ordinaci, jak sedí sám naproti doktorce, jak pak dojede domů a nedokáže o tom nikomu říct. Usnula jsem až nad ránem, spíš únavou než klidem, a ráno jsem měla v hlavě jen jednu věc: zatím mu nepsat. Nevěděla jsem, jak bych mu to napsala, aniž bych zároveň přiznala, co jsem viděla.
Druhý den jsem se snažila na to nemyslet. Uklidila jsem mu kuchyň, umyla nádobí, šla se projít po městě. Pořád jsem ale cítila, že jsem někde mezi zvědavostí a zodpovědností. Odpoledne jsem se vrátila k těm šedým deskám. Tentokrát jsem si všimla i malého papírku přicvaknutého k jedné zprávě. Byly na něm jeho poznámky, naškrábané rychle během rozhovoru s doktorkou nebo doma: „neříkat rodičům, dokud nebudou výsledky“ a „nezatěžovat ostatní“. Seděla jsem na posteli, četla ty dvě věty pořád dokola a docházelo mi, že to opravdu chtěl držet v tajnosti. Možná kdyby léčba zabrala, tak by se tvářil, že šlo jen o nějaké vyšetření. Pocit viny se mi ještě prohloubil. Vytáhla jsem mobil, otevřela naši konverzaci a začala psát dlouhou zprávu o tom, co jsem našla, jak se bojím, jak mě mrzí, že mi nic neřekl. Když jsem ji dopsala, chvíli jsem si ji četla. A pak jsem ji celou smazala. Nechala jsem jen neutrální: „Byt je v pohodě, kytky žijí, užij si hory.“ To jsem mu poslala a telefon dala displejem dolů na stůl.
Nedělní návrat z hor a nečekaná zpověď
V neděli odpoledne se vrátil. Odemkl, pozdravil, vešel dovnitř jako vždycky. Až teď jsem si všimla, jak je bledší a hubenější, i když tak musel vypadat už při předávání klíčů. Tehdy jsem tomu ale nevěnovala pozornost. Teď, když jsem to věděla, jsem měla pocit, že si všímám každého stínu pod očima. Sedli jsme si ke stolu, začal mi vyprávět o horách, o tom, kdo se ztrapnil na sjezdovce, kdo se opil. Přikyvovala jsem, ale většinu z toho jsem vlastně nevnímala, jen jsem čekala na chvíli, kdy seberu odvahu. V hlavě jsem měla jediné: řekneš něco, nebo budeš dělat, že nic nevíš? Nakonec jsem to nevydržela a opatrně se zeptala, jestli je v pohodě a jestli v poslední době nechodí nějak víc po doktorech. Zarazil se. Podíval se na mě úplně jinak, přestal se usmívat a zeptal se: „Co jsi tady dělala?“
Došlo mi, že už nemá smysl nic předstírat. Přiznala jsem, jak jsem hledala povlečení, jak jsem otevřela úložný prostor u postele a jak ty desky vypadly. Řekla jsem mu, že vím, že jsem neměla ty zprávy číst, že mě to mrzí, ale že mě ještě víc děsí představa, že by v tom zůstal úplně sám. Chvíli mlčel, chodil po kuchyni, byl viditelně naštvaný. Já seděla u stolu a nechala ho, ať si to přebere. Pak se mu ale zlomil hlas a tiše řekl, že měl pocit, že „tohle“ by měla být jen jeho věc. Že nechtěl rodiče strašit, dokud nebude jasné, jak to vypadá, a že mně to neřekl, protože já už tak mám plnou hlavu svých věcí. Sedli jsme si znovu ke stolu a tentokrát mi poprvé otevřeně řekl, jakou má diagnózu, co ho čeká, z čeho má největší strach. Mluvil i o tom, jak si připadal trapně, když měl někomu volat a říkat: „Mám rakovinu.“
Když jsem od něj ten večer odcházela, cítila jsem tíhu v žaludku z toho, co ho čeká. Zároveň jsem ale cítila zvláštní úlevu. Už jsem neměla pocit, že vím o něčem cizím, o čem nesmím mluvit. Sedli jsme si jako sourozenci, bez vtípků a bez hraní si na to, že je všechno v pohodě. Věděla jsem, že jsem překročila jeho soukromí a že mu to možná nikdy nepřijde úplně v pořádku. Ale taky jsem věděla, že na to teď není sám. A to pro mě v tu chvíli bylo důležitější než představa ideálně čistého svědomí.
