Článek
Bylo páteční odpoledne, jela jsem z práce a v hlavě jsem měla seznam věcí, co musím ještě stihnout, než se všichni doma slezeme na víkend. Zastavila jsem u Penny, protože lednice už byla skoro prázdná. Na parkovišti bylo docela plno, klasika po čtvrté odpoledne. Objela jsem jednou dokola auta, našla volné místo a zaparkovala. Věděla jsem, že stojím trochu blíž k jedné čáře, ale pořád mezi čárami a rovně. Nepřišlo mi to nijak hrozné, za mnou už čekalo další auto, tak jsem jen vypnula motor, vzala tašky, zabouchla dveře, zamkla na dálku a šla dovnitř s tím, že to bude rychlovka na deset minut.
Pohodový nákup, který měl být jen rychlovka
Uvnitř jsem přepnula do režimu „co všechno potřebuju“. Vzala jsem pečivo, mléko, něco na večeři, těstoviny, pár věcí na snídani a dětem nějakou sladkost, aby byl víkend aspoň trochu v pohodě. Mezi regály jsem se pořád ohlížela po tom, co mě ještě napadá, aby mi pak doma nic nechybělo. Když jsem dorazila k pokladnám, samozřejmě byla fronta a jedna pokladna zrovna zavírala. Pár minut jsem tam stála, přehazovala nákup z vozíku na pás a kontrolovala čas na mobilu. V hlavě už jsem plánovala, jestli stihnu ještě natankovat, jestli po cestě někde nezapomenu zastavit. Auto venku jsem vůbec neřešila, měla jsem pocit, že jsem ho prostě zaparkovala a tím to skončilo.
Když jsem vyšla ven, chytila jsem vozík a tlačila ho směrem k autu. Už z dálky mi něco nesedělo na dveřích u řidiče, ale nejdřív jsem si říkala, že to bude asi jen odraz světla nebo špína. Jak jsem přišla blíž, bylo jasně vidět dlouhý škrábanec od předních po zadní dveře, přesně v takové výšce, kde bývá hrana nákupního vozíku. Zůstala jsem stát a jen jsem na to koukala. Hlavou mi proběhlo něco ve stylu: „To si děláš srandu.“ Rozhlédla jsem se kolem sebe, jestli náhodou někoho neuvidím, ale parkoviště už bylo trochu vylidněné, lidi nastupovali do aut nebo házeli tašky do kufru a nikdo si mě nevšímal. Bylo mi trapně i bez toho, aby se na mě někdo díval.
Škrábanec na laku, který nebyl to nejhorší
Odemkla jsem auto a v tu chvíli jsem si všimla, že za stěračem na straně řidiče je zastrčený papírek. Vytáhla jsem ho s takovou malou nadějí, že tam třeba bude číslo nebo nějaké vysvětlení. Byl to přeložený kousek nějakého reklamního letáku, na kterém bylo křivě napsáno: „Nauč se parkovat, debile. Vozík ti to vysvětlil.“ Chvíli jsem na ta slova jen koukala. V první chvíli mě víc než ten škrábanec zasáhl ten tón. Došlo mi, že ten člověk měl čas zastavit, napsat to, strčit to za stěrač, ale už ne se přiznat k tomu, že mi poškrábal auto. V břiše jsem cítila vztek, ale zároveň bezmoc, protože se to celé odehrálo, zatímco já jsem stála frontu u kasy a nic jsem netušila.
Začala jsem si škodu fotit do mobilu, jednou zblízka, jednou z dálky, a ten papírek jsem automaticky strčila do kapsy. Vlastně jsem ani nevěděla proč, jestli ho chci jako důkaz, nebo jen proto, že jsem ho nedokázala zmuchlat a vyhodit. Nákup jsem naskládala do kufru skoro mechanicky, přitom jsem už volala manželovi, abych mu řekla, co se stalo. Popsala jsem mu ten škrábanec, jak to vypadá, jak je to dlouhé, ale nakonec jsem se víc zasekla u toho vzkazu. Vadilo mi, jak mě ten cizí člověk během pár vteřin zaškatulkoval jako někoho, kdo neumí parkovat a je mu všechno jedno. Jen proto, že jsem nestála úplně ideálně. V hlavě se mi začalo honit, jestli jsem fakt stála tak blbě, jak píše, jestli jsem třeba neblokovala někoho vedle. Přitom jsem si pamatovala, že jsem byla v čarách. Stejně jsem o tom začala pochybovat. Sedla jsem si za volant, zavřela dveře a ještě pár minut jsem tam jen seděla a dívala se na ten škrábanec v postranním zrcátku.
Pojišťovna škodu řeší, ale v hlavě to zůstává
Večer doma jsem sedla k počítači a začala to řešit přes pojišťovnu. Vyplnila jsem formulář, nahrála fotky, popsala situaci. Dozvěděla jsem se, jaká bude spoluúčast, a zjistila, že to finančně zvládneme, že to nebude žádná katastrofa. Ta racionální část věci se tím trochu uklidnila. Pak jsem z kapsy vytáhla ten papírek. Rozložila jsem ho na stole a znovu si přečetla tu jednu větu, přestože jsem ji už měla v hlavě skoro nazpaměť. Věděla jsem, že si tím jen přidělávám špatnou náladu, ale stejně jsem to udělala. Mrzelo mě, jak rychle mě někdo neznámý dokázal shodit jedním slovem a přitom zůstat úplně skrytý. Uvědomila jsem si, že ty dveře se opraví, že za pár týdnů bude auto zase vypadat jako dřív. Ale ten pocit, že pro někoho jsem byla jen „debile na parkovišti“, ve mně zůstal mnohem déle. A pokaždé, když teď někde parkuju a trochu si nejsem jistá, vzpomenu si na ten kousek letáku za stěračem.
