Článek
Několik let jsem se stěhovala z jednoho podnájmu do druhého. Vždycky jsem měla pocit, že jsem někde jen na návštěvě, že se kdykoli může stát něco, kvůli čemu budu muset balit krabice a hledat nové místo. Už mě to vyčerpávalo. V té době jsem chodila s Petrem, oba jsme měli stabilní práci a něco našetřeno. Začali jsme si říkat, že je čas „jít do vlastního“ a přestat vyhazovat peníze za nájmy. Když jsme pak našli menší starší domek se zahradou za městem, prostě jsem se do něj zamilovala. Byl to přesně ten typ domu, u kterého jsem si dokázala představit, že v něm zestárnu. Zároveň jsem ale měla respekt z hypotéky a z toho závazku na dlouhé roky dopředu. Převážilo ve mně nadšení, že konečně budu „ve svém“ a že budu mít jistotu, kterou jsem v podnájmech nikdy nezažila.
Rozhodnutí, které změnilo úplně všechno
V bance nám řekli, že na hypotéku normálně dosáhneme, když do toho dáme většinu našich úspor a počítáme s tím, že si časem vezmeme něco na rekonstrukci. Znělo to jako běžný postup. Realitní makléř popisoval všechny nedostatky domu jako drobnosti, které prý zvládneme po večerech a víkendech. Rodiče mě upozorňovali, že bychom si měli nechat větší rezervu, ale já jsem měla pocit, že zbytečně malují čerta na zeď. Nakonec jsme dali do koupě domu a prvních oprav v podstatě všechno, co jsme měli stranou. V euforii z nového bydlení jsem si říkala, že pracujeme oba, jsme mladí a šikovní a vždycky si nějak vyděláme. Vůbec mě nenapadlo, jak křehké takové plány můžou být.
Dům, který nás začal pomalu stahovat ke dnu
Po nastěhování se ale začalo ukazovat, že ten dům má víc problémů, než kdokoli zmiňoval. Vlhký sklep, o kterém se jen tak lehce mluvilo, byl ve skutečnosti mnohem horší. Střecha, která „ještě pár let vydrží“, začala zatékat. Kanalizace, o které se před koupí vůbec nemluvilo, měla vážnější závadu. Najednou už nešlo o drobné opravy, ale o částky, které jsme neměli šanci pokrýt z běžné výplaty. Vzali jsme si další úvěr, pak kreditky, které jsme pořád dokola spláceli a znovu využívali. Splátky hypotéky, úvěrů a karet se dostaly na úroveň, kdy jsme začali počítat každou korunu. I obyčejný nákup v supermarketu byl stres, pořád jsem přepočítávala, co si můžeme dovolit. Mezi mnou a Petrem se začalo stupňovat napětí, narážky na to, kdo za co může, a hádky kvůli penězům byly skoro na denním pořádku.
Když se začne hroutit práce, vztah i domov
V téhle atmosféře přišla ve firmě reorganizace a já dostala výpověď. V ten moment se mi doslova podlomila kolena, protože jsem věděla, že s jedním platem ten balík splátek neutáhneme. Rychle jsem hledala cokoli, co by mi přineslo aspoň nějaký příjem. Našla jsem práci, ale výrazně hůř placenou a s horšími podmínkami. Najednou jsme byli s rozpočtem úplně na hraně a začali jsme se opožďovat se splátkami. Chodily upomínky, telefonáty, e-maily a já měla neustálý pocit, že se to celé řítí dolů. Petr ten tlak nesl čím dál hůř, doma bylo dusno a napětí. Nakonec se rozhodl, že se odstěhuje k rodičům, aby si „srovnal hlavu“, jak to nazval. Zůstala jsem v domě sama, s hypotékou napsanou na oba, dalšími dluhy a příjmem, který sotva pokryl běžné výdaje.
Rozloučení se snem, který už nešlo udržet
Snažila jsem se situaci nějak zvládnout. Volala jsem do banky, prosila o odklady splátek, snižování, jakékoli řešení, které by mi dalo víc času. Měla jsem pocit, že se všechno točí jen kolem formulářů, žádostí a dalšího dokládání, zatímco penále a úroky pořád narůstaly. Nakonec mi i sama bankéřka řekla, že nejlepší bude dům prodat ještě v okamžiku, kdy to půjde bez soudů a exekutorů. Ten moment pro mě byl hodně těžký, protože jsem si uvědomila, že všechno, do čeho jsme tolik investovali, budu muset pustit. Prodej ale vůbec nešel hladce. Kvůli stavu domu a situaci na trhu se dlouho nedařilo najít kupce za cenu, která by aspoň pokryla dluh. Po měsících nervů, snižování ceny a neustálého čekání jsem nakonec dům prodala výrazně pod tím, za kolik jsme ho kupovali. Výtěžek nestačil na splacení celé hypotéky, takže jsem zůstala s dluhem a bez domu.
Od garsonky přes gauče až do azylového domu
Po prodeji jsem si našla levný podnájem v malé garsonce a doufala jsem, že se postupně z těch dluhů vyhrabu. Jenže do toho přišly exekuce kvůli dalším úvěrům a kartám, srážky ze mzdy a realita byla taková, že jsem nájem dlouhodobě neutáhla. Majitel mi dal výpověď a mně bylo strašně trapné jít zpátky k rodičům a vysvětlovat jim celý ten kolotoč, na který mě předem upozorňovali. Několik týdnů jsem přespávala po kamarádech, podle toho, kdo zrovna měl místo na gauči. Jednu noc jsem strávila i v autě u nádraží, protože jsem neměla jinou možnost. Nakonec se ke mně přes sociální pracovnici dostala informace o azylovém domě pro ženy. Po všech těch měsících shánění, prodeje a stěhování jsem tam dorazila jen s pár taškami oblečení a pocitem, že jsem úplně na dně. Teď mám brigádu, snažím se splácet, co se dá, a pomalu si dávám dohromady základní věci. V hlavě si pořád přehrávám, jak jsem chtěla jen jisté bydlení a jak se z jednoho „splněného snu“ postupně stalo něco, co mi vzalo úspory, domov i pocit bezpečí.
