Článek
Bylo pozdní odpoledne po práci a já šla ke kamarádce na náš klasický „pokec u kafe“. Známe se od střední, takže jejího syna Ondru vlastně pamatuju skoro od plenek. V posledních letech jsme se ale míjeli. Vždycky jen prohodil „čau“ z chodby a zmizel do pokoje. Tentokrát ale postával v kuchyni, i když si dělal jen čaj. Připadal mi nějak neklidný, pořád se motal kolem linky a tak napůl poslouchal, o čem se s mámou bavíme. Bylo vidět, že na něco čeká. Když pak kamarádka odběhla do ložnice pro prádlo, kde se většinou na chvíli zašije, Ondra zůstal v kuchyni se mnou a najednou ztichl ještě víc.
Jakmile za ní zapadly dveře, sedl si naproti mně ke stolu. Chvíli jen tak kroutil hrnek v rukou a koukal do čaje. Cítila jsem, že něco zvažuje, ale nebyla jsem si jistá, jestli do toho mám nějak sahat. Nakonec z něj vypadlo, jestli se mě může na něco zeptat „ohledně holek“. Nepůsobilo to jako rozjívený vtípek, spíš jako když člověk konečně sebere odvahu. Zaskočilo mě to, ale zároveň mě to nějak potěšilo. Přiznal, že se mu líbí jedna spolužačka, ale pokaždé, když k ní chce něco říct, úplně ztuhne. „Mám v hlavě prázdno,“ zopakoval asi dvakrát za sebou a byl u toho vážný a trochu zoufalý. V tu chvíli mi došlo, že to pro něj fakt není jen nějaké pubertální dramatizování.
Když rady nestačí a je potřeba něco jiného
Zkusila jsem to vzít klasicky. Řekla jsem mu ty obvyklé věci, které bych asi řekla komukoli: ať je normální, nepředvádí se, ať ji spíš poslouchá a ptá se na to, co ji baví, než aby mluvil jen o sobě. Ať si nevymýšlí velké řeči, že stačí úplně obyčejný začátek. On ale jen kroutil hlavou. Řekl, že tohle všechno ví, že to slyšel už stokrát, a že mu to v té chvíli stejně nepomůže, protože jakmile k ní dojde, je konec a žádná z těch vět ho nenapadne. Viděla jsem, jak ho štve, že chápe „teorii“, ale stejně má pak v hlavě jen bílo. V tu chvíli mi došlo, že mu další seznam rad asi už moc nepřidá, a začala jsem přemýšlet, jak mu to přiblížit nějak víc konkrétně.
Napadlo mě, že by si to mohl prostě zkusit nanečisto. Navrhla jsem mu, že si zahrajeme situaci, jako by já byla ta jeho spolužačka. V první chvíli se začal smát, že je to hrozně trapné, a ptal se mě, jestli to jako fakt myslím vážně. Trochu jsem se u toho ošila i já, protože představa „herecké etudy“ v kuchyni kamarádky není úplně můj standardní program. Řekla jsem mu ale, že horší než trapné ticho na chodbě to být nemůže, a že to prostě jen zkusíme, a když to bude blbost, tak toho necháme. Chvíli se rozmýšlel, bylo vidět, jak zápasí s ostychem a zároveň ho to zajímá. Nakonec kývl.
Malý kuchyňský experiment na nečisto
Sedli jsme si proti sobě a domluvili se, že jsme „na chodbě před hodinou“. Řekla jsem mu, že teď je to jako ve škole, já jsem ta spolužačka a on má prostor začít. Ondra zvládl jen takové nejisté „čau“ a pak úplně zmlkl. Koukal do stolu, otáčel hrnek a bylo jasně vidět, že jsme přesně v té slepé uličce, o které před chvílí mluvil. Mně u toho bylo taky trochu trapně, seděla jsem v kuchyni kamarádky a dělala šestnáctiletou holku, ale zároveň mi docházelo, že právě tohle je moment, kdy se dá něco zkusit změnit. Řekla jsem mu, ať si na chvíli vyměníme role, že mu ukážu, jak bych to zkusila já.
Domluvili jsme se, že teď jsem já v roli Ondry a on je ta holka. Začala jsem úplně obyčejně. Zeptala jsem se ho, jak mu dopadl poslední test, o kterém se před chvílí zmínil, nebo jestli už má hotový ten společný projekt do školy, o kterém mluvil s mámou. Neřešila jsem žádné „originální“ otázky, jen ty, které už po cestě padly. On na začátku odpovídal dost stroze, skoro jednoslovně, ale jak jsme v té roli chvíli zůstali, začal se uvolňovat a přidávat detaily. Najednou vyprávěl, jak se na ten test vůbec neučil a jak je ten projekt otrava. Postupně jsme se tomu začali oba smát. V jednu chvíli se zarazil a řekl něco jako: „To je vlastně jednoduchý, proč mě to nenapadlo?“ Bylo vidět, jak mu dochází, že ty první věty nemusí být nic speciálního.
Když se nácvik začne podobat skutečnému rande
Pák jsme si role vyměnili zpátky. Zase byl Ondra sám za sebe a já ta jeho spolužačka na chodbě. Zkusil začít znovu, tentokrát už s konkrétními větami, které jsme si před chvílí prošli. Najednou mluvil mnohem plynuleji. Nepůsobilo to jako naučený text, spíš jako když se člověk opírá o pár jistých bodů. Nehonil v hlavě žádné „chytáky“, jen reagoval na to, co říkám. V jednu chvíli se na mě zadíval a řekl, že má pocit, jako bych byla taky trochu nervózní. Došlo mu, že ty holky to možná prožívají podobně, že nejsou jen sebejisté objekty jeho stresu. Zrovna když se náš dialog začal nápadně blížit malému „rande“, vrátila se do kuchyně jeho máma, uviděla nás, jak proti sobě sedíme a vedeme až podezřele civilní rozhovor, a vyprskla smíchy.
Vysvětlili jsme jí, co jsme tam předváděli, a kamarádka si mě hned začala dobírat, že jejímu synovi dělám nácvik balení. Ondra se začervenal, ale pak se na mě podíval a úplně vážně mi poděkoval. Řekl, že mu ta „ukázka“ pomohla mnohem víc než všechny řeči typu „buď sám sebou“. Když jsem pak odcházela domů, uvědomila jsem si, jak zvláštní pocit to je – být pro někoho najednou ten dospělý, který může předat něco ze svých vlastních dávných trapností. A zároveň jsem měla radost, že to celé zůstalo obyčejné a lidské. Nebyla z toho žádná velká přednáška o vztazích, jen malý kuchyňský trénink, který si mohl opravdu vyzkoušet.
