Článek
Na ten víkend v Krkonoších jsem se těšil několik týdnů. S kamarády jsme jeli na chatu, plán byl jednoduchý: přes den ven, večer pivo a karty. Já se po dlouhé době odhodlal vytáhnout běžky, teda spíš jsem si je půjčil, protože vlastní už roky nemám. Hned první den jsme vyrazili na hřebeny a tam bylo lidí jak na Václaváku. Stezky pro pěší a běžkařské stopy se pořád různě křížily a míchaly, všichni si navzájem uhýbali na poslední chvíli a bylo cítit, že to některým leze na nervy. Kamarádi byli jistější, jeli rychleji a postupně mi ujeli. Cítil jsem se trapně, že je brzdím, tak jsem se snažil držet tempo a v hlavě jsem měl hlavně jediné: nezdržovat, nějak to dojet, ať na mě nečekají.
Okamžik, kdy se všechno převrátí
Na jednom úseku se stopa začala lehce svažovat a zatáčet. Nebyl to žádný prudký kopec, ale pro mě už to byla rychlost, kterou jsem úplně neovládal. V zatáčce přes moji stopu šla skupinka pěších. Klouzali se, smáli se, někteří koukali do mobilu. Začal jsem na ně volat, že jedu, a cinkal jsem hůlkami o sebe, ale měl jsem pocit, že si mě všimli pozdě. Jeden pán z té skupinky udělal krok stranou zrovna ve chvíli, kdy jsem se ho snažil objet, a skočil mi přímo do dráhy. V tu chvíli jsem už jen cítil, jak se snažím instinktivně zabrzdit, ale už nebyl čas. Narazil jsem do něj, oběma nám to podjelo a letěli jsme k zemi. Viděl jsem, jak mu letí brýle do sněhu, a cítil, jak mi jedna hůlka vyklouzla z ruky.
Dopad mě úplně vyzul z jistoty. Chvíli jsem jen ležel a snažil se zorientovat, co se stalo. První, co jsem pak vnímal, byly nadávky nějakého chlapa zezadu, že běžkaři jsou magoři a že se tam všichni zblázníme. Do toho jsem slyšel různé útržky, ale mně v hlavě jelo jen: „Co když jsem ho fakt zranil?“ Ruce se mi klepaly, zvedl jsem se na kolena a hned jsem se k tomu pánovi sklonil. Opakoval jsem mu dokola, jestli je v pořádku a že je mi to líto. Ležel na boku, držel se za rameno a skřípal zuby, ale zároveň spíš nadával na sebe, že si měl dávat pozor, kam šlape. Překvapilo mě, když ostatním řekl, ať na mě neřvou, že jsem nejel jako šílenec a že to byla prostě nešťastná shoda okolností.
Napětí se mění v spolupráci
Když se pokusil postavit, podlomila se mu noha a bylo vidět, že to není jen drobný karambol. Začal mluvit o kotníku a v tu chvíli mi došlo, že to jen tak nerozchodí. Někdo z těch lidí kolem se představil jako doktor, klekl si k němu, opatrně mu prohmatal nohu a rameno a pak celkem rozhodně navrhl zavolat horskou službu. Já jsem tam stál jak přikovaný, hrozně jsem se styděl a měl jsem pocit, že na mě všichni koukají jako na viníka. Ten pán se ale víc zajímal o mě. Ptál se, jestli jsem si nepraštil hlavou, a přesvědčoval mě, ať si sednu kousek stranou. Někdo mi podal termosku s čajem, jiný zase podsunul tomu pánovi pod nohu batoh, aby měl kotník trochu ve vzduchu. Během pár minut se ta napjatá atmosféra změnila v něco, co připomínalo improvizované stanoviště první pomoci, kde každý nějak automaticky ví, co má dělat.
Čekání na horskou službu trvalo, ale zároveň docela rychle uteklo, protože jsme si začali normálně povídat. Někdo zmínil, že na tomhle úseku se podobné situace dějí často, protože značení není moc jasné a lidi se tam míchají dohromady. Všichni se shodli, že člověk nikdy přesně neví, kudy má jít, a že to je tak trochu past pro obě strany. Ten pán si dělal legraci, že aspoň bude mít co řešit s pojišťovnou, a s úsměvem komentoval, že jsem ho „vybral jak branku“. Zatímco jsme čekali, začali jsme automaticky odklánět další chodce mimo stopu, někdo postavil z hůlek a šály takovou provizorní bariéru na začátku sjezdu. Bylo zvláštní sledovat, jak se z náhodných kolemjdoucích, co se na sebe před chvílí dívali nevraživě, stala sehraná parta, kde každý přiložil ruku k dílu.
Když do hry vstoupí horská služba
Když konečně přijela horská služba na skútru, najednou to celé dostalo oficiálnější rámec. Kluci z horské služby se nejdřív zeptali na základní věci, prohlédli si toho pána, koukli na kotník a rameno a pochválili nás, že jsme to tam mezitím dobře zabezpečili a nenechali ho jen tak ležet ve sněhu. Sepsali si naše údaje, vzali si na mě telefon s tím, že ho případně dají tomu pánovi kvůli pojišťovně. V břiše jsem měl sevřený pocit a hlavou mi běžely scénáře, co z toho všechno pro mě může být. Ten pán ale před nimi znovu zopakoval, že jsem nejel jako blázen, že to nebyla divoká jízda, ale spíš chyba trasy a situace. Nechal se naložit, ještě nám všem zamával a směrem ke mně jen houkl, ať kvůli tomu nepřestávám jezdit.
Cestou dolů na chatu ze mě postupně padala adrenalinová vlna a zůstala jen únava. Byl jsem vyšťavený fyzicky i psychicky a v hlavě jsem si pořád přehrával okamžik nárazu. S partou jsme se cestou ještě zastavili v hospodě pod kopcem. Seděla tam i jedna paní z té skupinky a nějak přirozeně jsme se dali do řeči. Probírali jsme, jak by podle nás měly být trasy líp oddělené a že spousta lidí prostě neví, jak se na horách chovat, ať už jsou na běžkách nebo pěšky. Večer na chatě mi pak přišla SMS z neznámého čísla. Byl to ten pán. Napsal, že má „jen“ natažené vazy, že jsem se zachoval fér, když jsem u něj zůstal, a že se prý příště potkáme radši někde na pivu. V tu chvíli mi došlo, že i z takové nehody může vylézt něco dobrého. A že příště radši pojedu pomaleji a nenechám se tolik tlačit pocitem, že musím někomu stačit za každou cenu.
