Článek
Seděli jsme večer doma u notebooku a projížděli nabídky víkendů v horách. Chtěli jsme něco jednoduchého – hory, saunu, dobré jídlo. Žádný luxus, jen abychom vypadli z města. Když jsem narazila na nabídku v polských Tatrách, přišlo mi to jako ideální volba. Na fotkách všechno vypadalo perfektně – výhledy na hory, útulné pokoje s balkonem, k tomu polopenze a wellness „v ceně“. A hlavně cena, která byla nižší než u podobných pobytů u nás. S přítelem jsme se na sebe podívali ve stylu „tohle je ono“. Podmínky jsme jen rychle projeli, nic podezřelého jsme v tu chvíli neviděli. Brali jsme to jako klasický hotelový balíček, nedělali jsme z toho vědu. Klikla jsem na „rezervovat“ a měla pocit, že jsme dobře ušetřili.
Když marketing a realita nesedí
Cesta trvala asi čtyři hodiny, dorazili jsme odpoledne, unavení, ale natěšení. Zvenku penzion vypadal opravdu hezky, spousta dřeva, truhlíky, plakáty s fotkami wellness zóny hned u vchodu. Říkala jsem si, že jsme vybrali dobře. Ten pocit se začal rozpadat hned u recepce. Paní vytáhla papíry a začala nám s naprostým klidem vypisovat další částky: parkování, městská taxa, nějaký „servisní poplatek“. Ten název jsem si pamatovala z webu, ale byl tam uvedený tak nenápadně, že jsem ho při rezervaci prostě přehlédla. S přítelem jsme si vyměnili pohled, ale po té cestě jsem neměla sílu cokoli řešit. Automaticky jsem vytáhla kartu, odkývala to a říkala si, že když už jsme tady, tak to nebudeme kazit hned na začátku. Brala jsem to jako drobné překvapení, které snad vynahradí pokoj a jídlo.
Když jsme otevřeli dveře od pokoje, nadšení rychle opadlo. Malý pokojík, dvě postele u sebe, výhled přímo na dvůr s kontejnery. Nábytek byl viditelně opotřebovaný, všechno působilo unaveně. V tu chvíli jsem si nebyla jistá, jestli jsem udělala chybu já, nebo jestli je to prostě jinak, než to vypadalo na fotkách. Sedla jsem si na postel, vytáhla mobil a otevřela potvrzení rezervace. Tam stálo „pokoj standard“, nic o balkonu, nic o výhledu. Na webu ale všude fotky krásných pokojů s balkonem. Sebrala jsem odvahu a šla zpátky na recepci. Slečna mi celkem suše vysvětlila, že ty pokoje z fotek jsou „komfort“ za příplatek. My máme standard, a to je uvedené v potvrzení. Dodala, že fotky jsou ilustrační a že informace o příplatku je na webu, jen menším písmem. Cítila jsem stud i vztek – na jednu stranu jsem věděla, že jsme to fakt nečetli pořádně, na druhou mi to přišlo dost nefér.
Polopenze, wellness a další háčky
Řekli jsme si, že si to vynahradíme aspoň jídlem. Polopenze zněla dobře, tak jsme šli večer na večeři s tím, že si užijeme aspoň tohle. Ukázalo se, že „polopenze“ v tomhle podání znamená jeden předem daný chod bez jakékoli volby. Žádné „vyberte si ze dvou jídel“, prostě vám přinesou talíř a hotovo. Nápoje zvlášť, samozřejmě placené, a porce tak malé, že jsme se cestou na pokoj oba shodli, že bychom si klidně dali ještě něco. V pokoji jsme vytáhli ceník, já mobil s potvrzením rezervace a začali to přepočítávat. Docházelo nám, že ta „výhodná“ cena se výrazně zvýší, pokud budeme chtít cokoli navíc. Rozhodli jsme se, že tam zůstaneme, ale přestaneme si připlácet za věci v hotelu. Řekli jsme si, že budeme přes den co nejvíc venku a do penzionu chodit v podstatě jen spát.
Další den se tohle rozhodnutí ukázalo jako dobré. Počasí bylo skvělé, celý den jsme chodili po horách a na penzion jsme skoro nemysleli. Vrátili jsme se unavení, ale spokojení. A protože jsme původně chtěli hlavně wellness, napadlo nás, že ho večer konečně vyzkoušíme. Oblékli jsme si župany a šli ke vstupu do wellness zóny. Tam nás zastavila obsluha s tím, že vstup není v ceně pobytu. Platí se zvlášť, po hodinových blocích, a jen po předchozí rezervaci přes recepci. Volné termíny byly až další den. Stáli jsme tam v županech a připadali si trapně, a já cítila, jak se mi chce střídavě omluvit a křičet. Nakonec jsme se jen podívali na sebe, řekli „necháme to být“ a šli se převléct. Odjeli jsme do veřejného bazénu ve městě a tam jsem si poprvé za ten víkend říkala, že aspoň přesně vím, za co platím.
Při odjezdu jsem doufala, že už nás nic nepřekvapí. Jenže na účtu se objevil další „servisní poplatek“ – tentokrát za úklid a použití ručníků. Nikdo nám o tom konkrétně neřekl, bylo to evidentně někde v podmínkách na webu. Přítel to nevydržel a zkusil se recepční zeptat, jestli se s tím dá něco dělat. Ona jen klidně ukázala na vytisknuté podmínky a zopakovala, že je to tak uvedené. Žádná snaha o vysvětlení nebo omluvu, jen tiché čekání, až zaplatíme. V autě cestou domů jsme střídali nadávání, tiché mlčení i chvíle, kdy jsme si z toho dělali legraci, i sami ze sebe. Nakonec jsme si z toho odnesli poučení: příště čteme podmínky až do konce, nekoukáme jen na hezké fotky a cenu, ale i na recenze. A hlavně – nejlevnější nabídka dost často nakonec vůbec nejlevněji nevyjde.
