Článek
Seděla jsem v obýváku na gauči, po práci konečně v teplácích, a čekala, než partner v kuchyni dodělá popcorn. V televizi už naskakovalo menu k filmu, na stole připravená láhev vína. V hlavě jsem si projížděla, co mám na víkend hotové, a poprvé po dlouhé době jsem měla pocit, že mě nic nehoní. Telefon jsem měla vedle sebe, protože jsem ještě čekala SMS od kurýra kvůli balíku. Když začalo zvonit neznámé číslo, chvíli jsem váhala. Normálně bych to nechala být, ale napadlo mě, že to může být právě ten kurýr, tak jsem to zvedla.
Nečekaný hlas, který všechno změnil
V telefonu se ozval cizí mužský hlas. Představil se jménem a nějakou inkasní společností, kterou jsem v životě neslyšela. Bez jakéhokoli úvodu se zeptal, jestli je u mě partner, a rovnou ho oslovil jménem, tykal mu, jako by se znali. Zmínil „dlouhodobě neuhrazené částky“ a „možné právní kroky“. V tu chvíli se mi udělalo špatně od žaludku. O žádných dluzích jsem nevěděla, u nás doma se o penězích mluví spíš prakticky, žádná velká dramata. Hlas v telefonu byl strohý, naléhavý, skoro až nepříjemný. Řekla jsem, že partner je doma, ale že je zrovna v kuchyni. Muž trval na tom, že s ním nutně potřebuje mluvit, ideálně hned. Byla jsem zaskočená, koktala jsem něco o tom, že mu vyřídím, a rychle hovor ukončila, protože jsem měla pocit, že to nezvládám.
Chvíli jsem pak seděla na gauči s mobilem v ruce a koukala před sebe. Film už běžel, ale vůbec jsem ho nevnímala. Hlavou mi běželo, jestli to může být nějaký podvod, nebo jestli je možné, že má partner opravdu nějaké dluhy, o kterých nic nevím. Snažila jsem se být racionální, připomínala si všechny ty varování před falešnými vymáhači, ale ten chlap působil tak konkrétně, až mi z toho bylo špatně. Do toho jsem slyšela z kuchyně praskání kukuřice a partnerovo pobrukování, úplně v jiné náladě než já. Po pár minutách mi došlo, že když to nechám být, budu na to myslet celou noc a stejně se neuklidním. Vzala jsem telefon, zhluboka se nadechla a šla za ním.
Od popcornu k ostré hádce
V kuchyni jsem se snažila mluvit klidně. Řekla jsem mu, že mi volal nějaký člověk z inkasní společnosti, že ho oslovoval jménem a chtěl s ním nutně mluvit kvůli nesplaceným penězům. Viděla jsem, jak se zarazil a nevěděl, co říct. Hned nato ale začal mávat rukou, že to bude určitě nějaký omyl, možná agresivní prodejce nebo někdo, kdo jen zkouší štěstí. Mluvil lehkým tónem, ale nedíval se mi u toho do očí a snažil se téma rychle shodit. Místo aby se zeptal, co přesně ten chlap říkal, spíš se soustředil na to, ať to neřeším. To mě znervóznilo ještě víc. Řekla jsem mu, že chci vědět, jestli má nějaké půjčky, o kterých nevím. Nejdřív se urazil, že mu nevěřím, pak zvýšil hlas, že z jednoho telefonátu dělám drama. Během pár minut byla z našeho klidného večera ostrá hádka.
Po chvíli hádky začal opatrně přiznávat informace. Přiznal, že si „něco menšího“ půjčil, ale pořád to zlehčoval. Tvrdil, že to má pod kontrolou, že to splácí, že to není nic, co by nás mohlo ohrozit. Jenže jak to říkal, bylo vidět, že váhá, a ta slova o kontrole zněla prázdně. Vzpomněla jsem si na pár podivných obálek, které nám poslední dobou chodily poštou a které vždycky rychle schoval. Najednou jsem měla jasný pocit, že mi pořád neříká celou pravdu. V jednu chvíli už jsem to nevydržela, přestala jsem křičet, jen jsem řekla, že si potřebuju něco ověřit, a odešla jsem do ložnice.
Šuplík, který neměl být otevřený
Věděla jsem, ve kterém šuplíku má svoje papíry. Otevřela jsem ho a skoro hned narazila na hromádku obálek a dopisů. Loga různých bank, úvěrových společností, nějaké advokátní kanceláře. Sedla jsem si na postel a začala je jeden po druhém pročítat. Upomínky, výzvy k úhradě, splátkové kalendáře, a u některých už jasné formulace o „předání k vymáhání“ a „zahájení dalších kroků“. Částky, které v součtu vůbec nevypadaly jako něco malého. Čím víc jsem četla, tím víc mi docházelo, že tohle není žádná drobnost. Nebyla to jedna nešťastná půjčka, ale série rozhodnutí, o kterých jsem neměla ani tušení. Udělalo se mi fyzicky špatně a chvíli jsem jen seděla a koukala na tu hromádku papírů v klíně.
Když je lež horší než samotné dluhy
Vrátila jsem se do obýváku s dopisy v ruce. Sedli jsme si naproti sobě, ty papíry jsem rozložila na stolek mezi nás. Televize pořád běžela, ale vypnula jsem zvuk, protože mi bylo trapné, že tam vedle tohohle všeho běží nějaký film. Partner začal vysvětlovat, jak se do té situace dostal. Mluvil o tlaku v práci, o tom, že mu párkrát nevyšly provize, o snaze rychle zalepit jiné problémy. Slyšela jsem slova o tom, že mě nechtěl zatěžovat, že se styděl, že doufal, že to vyřeší dřív, než si něčeho všimnu. Všechno to možná dávalo nějaký smysl, ale v tu chvíli jsem v tom slyšela hlavně to, že mi několik měsíců lhal. Ten pocit zklamání a strachu o naši společnou budoucnost byl mnohem horší než nervozita z cizího hlasu v telefonu. Večer skončil bez vína. On si sbalil pár věcí a odešel spát do ložnice, já si ustlala v obýváku na gauči. Ležela jsem potmě, poslouchala ledničku a provoz z ulice a v hlavě si přehrávala, co všechno teď budeme muset řešit – nejen ty částky na papírech, ale i to, jestli spolu dokážeme dál fungovat, když se mi zlomila důvěra, kterou jsem považovala za samozřejmou.
